Bolest není nepřítel // Pain is not the enemy

Bolest není nepřítel. I když se to tak na první pohled může zdát. Všichni se před ní přirozeně chceme chránit. Každý jsme si v životě něčím prošli a většině zkušeností, která nás bolela se snažíme znovu vyhnout. Protože to bylo těžký a nepříjemný. 

Často se jí snažíme buď vyvarovat úplně, snažíme se jí něčím přebít, přehlušit nebo umlčet a dělat, že tam není. A nebo si namlouváme, že už nás to netrápí, i když v hloubi duše víme, že to tam pořád je. Protože pokud je pro nás pořád těžký nebo nepříjemný o nečem mluvit, není to vyřešený. I když se to zdá jako nepodstatná věc a možná v našem nynějším světě je, může to ovlivňovat naše chování i teď, aniž bychom si to uvědomovali. 

Bolest se totiž musí prožít. Všechny (nepříjemný) emoce by se měli procítit. Ta emoce tu není proto, aby mi dělala život nepříjemným. Ale právě proto, aby mi ukázala, že mi někde možná není tak dobře, jak si můj rozum myslí. A že bych se nad tím měla zamyslet. 

Já to tak dělám přirozeně už dlouho a dřív jsem si myslela, že je to slabost. Snažím se si se svýma emocema sednout, klidně se v nich na chvilku utopit a nechat je proudit a poslouchat co se mi snaží říct. Né na dlouho a rozhodně nechci, aby převzali otěže, ale je důležitý je slyšet. Věřím totiž tomu, že co si emočně nezpracuju, se mi někde uloží nebo vrátí v horší formě. 

Sednout si s emocema, ale není žádná sranda. Je to bolavý, ale důležitý. Nechat bolest, aby tady prostě byla, když přišla. 

Bolest je zdravou součástí procesu. A přejde.

Vzdorovat nepříjemným pocitům a bolesti je totiž mnohem namáhavější než jim umožnit tady prostě na chvíli být. Bere to mnohem víc energie. 

A když věci procítím a zažiju, nebudou nade mnou mít takovou moc. Podobně jako když o nich budu mluvit. Ale musím na to mít bezpečný prostor. Ať už to je člověk, s kterým to sdílím a nebo mít čas a klidný prostor na to si věci zpracovat.

A díky bolesti (a dalším emocím) cítím, že žiju.

K.

//

Pain is not the enemy. Although it may seem so at first glance. We all naturally want to protect ourselves from it. We have all been through something in our lives, and we try to avoid most of the experiences that hurt us. Because it was hard and uncomfortable.

We often try to either avoid it completely, try to shout out it with something, drown it out or silence it and pretend it's not there. Or we lie to ourselves that it doesn't bother us anymore, even though we know it's still there deep down. Because if it's still hard or uncomfortable for us to talk about something, it's not resolved. Even though it seems like a minor thing, and maybe it is in our current world, it can influence our behaviour now without us realizing it.

The pain must be experienced. All (unpleasant) emotions should be felt. That emotion is not there to make my life uncomfortable. But precisely to show me that somewhere I might not be as well as my mind thinks. And that I should think about it.

I've been doing it naturally for a long time and I used to think it was a weakness. I try to sit with my emotions, quietly drown in them for a while, let them flow and listen to what they are trying to tell me. Not for long, and I certainly don't want them to take the reins, but it's important to hear them. What I do not process emotionally will be stored somewhere or returned to me in a worse form.

Sitting down with emotions is no fun. It is painful but important. Letting the pain just be here when it came.

Pain is a healthy part of the process. And it will pass.

Resisting unpleasant feelings and pain is much more difficult than allowing them to be here for a while. It takes more energy to resist it than to just feel it for a while.

And when I feel and experience things, they won't have that much power over me. Similar to when I talk about them. But I have to have a safe space for it. Whether it's the person I share it with or having the time and quiet space to process it.

And thanks to pain (and other emotions) I feel alive.

K.