Znáte takovou tu dětskou hru, jak dáváte správné tvary do správných otvorů? Mám pocit, jako kdybych dřív byla čtvereček a teď jsem kolečko. Kolečko, který se všichni snaží narvat do otvoru čtverečku a pak jsou na něj naštavaní, že už čtverečkem není. Kolečko, který je unavený pořád všem vysvětlovat, že je kolečko a že ho do čtverečku znova nikdo nenacpe. Kolečko, který musí nechat čtverečky čtverečkama a najít správný místo pro kolečka.  Nechat věci jít je pro mě těžký. A nechat část sebe za sebou, která mě formovala, ale už mi neslouží, je ještě těžší. Je to zvláštní pocit opuštění něčeho co vím, že mě omezuje s pocitem smutku. Protože i přes omezující pocit, je to pořád známý a svým způsobem bezpečný. Bezpečno, v kterým mi ale není příjemně. A momentálně zaplňuje prostor pro nový a lepší. Jsem to já, která jsem byla a už jí nejsem.  Jsem to já, jakou mě znají ostatní a jakou mě chtějí mít.  Musela jsem jí být, abych byla tou co jsem teď.  Ale už taková být nechci.  Uvnitř mě probíhá