Kolik je moc? // How much is too much?
Kolik sdílení je moc sdílení? Z mýho pohledu záleží na okolnostech. Není sdílení jako sdílení.
Sdílení na sociálních sítích je jedna věc. Myslím, že si tam každej udělá takovou svoji vizitku, aby ho lidi vnímali tak, jak on/a chce. Není reálný být tam 100 % reální. A taky je to sdílení pro velký publikum. A né všechny informace jsou tu proto, aby je o nás věděli všichni. Ale on nás vlastně každý zná úplně z jiného úhlu a nikdo nás asi nikdy nepozná úplně celistvě. A taky jsme takovej jeden velkej proces a pořád se měníme.
Za mě je sdílení důležitý. A tím nemyslím sdílení na sítích nebo říkání všeho co máte na srdci někomu úplně cizímu. Ale sdílení svých zkušeností, pocitů, emocí, myšlenek, životů, to nás jako lidi nejvíc spojuje. Je to podle mě lidská potřeba.
Nemusíme sdílet všechno a pravděpodobně nebudeme sdílet všechno s každým, ale myslím, že je životně nutný se sdílet. A sdílení je zranitelný, proto musíme vědět komu se otevíráme (a ani to někdy nic nezaručí), ale hlavně musíme věřit, že uneseme, když nás zraní nebo odsoudí. Protože to se může stát a nemusí to být vůbec záměrný.
Můžeme mít tuhle potřebu zablokovanou. Ať už proto, že jsme třeba někdy někomu řekli co nás trápí a nesetkalo se to s pochopením nebo protože nás někdo zranil a my si kolem sebe postavili zeď. Ale s tím se dá a mělo by se s tím pracovat. Jedna špatná stará zkušenost by nás neměla dlouhodobě blokovat v propojení s druhýma.
Mně osobně sdílení změnilo život. A to jsem byla velmi uzavřená. Zjistila jsem totiž, že díky tomu, že se otevřu já, se mi otevírají i ostatní a já to s pokorou ráda poslouchám. Životní příběhy, zkušenosti, vzpomínky, co lidi milují, koho milují a proč, jaký jsou jejich sny nebo čeho se nejvíc bojí.
Všichni jsme si totiž podobní a naše problémy, zkušenosti a strachy taky. A je to ulevující. Myslím, že často máme pocit, že si něčím procházíme jenom my. Že by nám ostatní nerozuměli. Ale co když si prochází nebo si už prošli něčím podobným, jenom o tom nemluví?
A tím nechci říct, že musíme všechno co máme na srdci ventilovat. Je důležitý si vybrat co a komu říkáme. Ale když nás něco trápí a sami na to nestačíme, určitě je někde na světě někdo, kdo se taky tak cítil. A garantuju vám, že není daleko.
Všichni jsme někdy nahoře a někdy dole. To je život. A podle mě to, že o tom mluvíme a sdílíme to, nám pomáhá se přes to dostat. Jestli jsme častěji a dlouho dole než nahoře, asi by se na tom mělo něco změnit.
Od tý doby co sdílím - ať už na sítích, tady nebo v realitě - našla jsem víc porozumění než nepochopení. A doufám, že tu trochu porozumění v tom nachází i někdo další. Ale i kdybych si to tady měla psát jen pro sebe, samotný proces psaní (i bez sdílení) mi pomáhá si spoustu věcí urovnat.
K.
//
How much sharing is too much? From my perspective, it depends on the circumstances.
Sharing on social media is one thing. I think everybody makes their business card there so that people perceive them the way they want to be perceived. It's not realistic to be 100% real there. And social media it's sharing for a big audience. And not all information is there for everyone to know about us. But we actually know everyone from a different angle and no one will probably ever know us in our entirety. And we're always changing.
For me, sharing is important. And by that I don't mean sharing on networks or telling everything you have on your mind to someone. But sharing our experiences, feelings, emotions, thoughts, lives, that's what connects us most as humans. I think it's a human need.
We don't have to share everything and we probably won't share everything with everyone, but I think it's vital to share. And sharing is vulnerable, so we have to know who we are opening up to (and even that sometimes doesn't guarantee anything), but most importantly we have to trust that we can bear to be hurt or judged. Because it can happen and it doesn't have to be intentional.
We can have that need blocked. Whether it's because maybe we've told someone what's bothering us and it wasn't met with understanding, or because someone hurt us and we built a wall around ourselves. But it can and should be worked on. One bad old experience shouldn't block us from connecting with others in the long term.
For me personally, sharing has changed my life. And I was a very private person. Because I found that by me opening up, others open up to me and I like to listen with humility. Life stories, experiences, memories, what people love, who they love and why, what their dreams are or what they fear most.
Because we are all similar and so are our problems, experiences and fears. And it's relieving. We often feel like we're the only ones going through something. That others don't understand us. But what if they're going through or have gone through something similar, they just don't talk about it?
And that's not to say we have to vent everything we have to say. It's important to choose what we say and to whom we say it. But if something is bothering us and we can't handle it on our own, I'm sure there's someone somewhere in the world who feels that way too. And I guarantee you, it's not far off.
We're all up and down sometimes. That's life. And I think talking about it and sharing it helps us get through it too. If we're down more often and for longer periods of time than we're up, I think something should change about that.
Since I've been sharing - whether on the networks, here or in reality - I've found more understanding than misunderstanding. And I hope someone else finds that bit of understanding in here too. But even if I were to write here just for myself, the process of writing (even without sharing) helps me sort a lot of things out.
K.
