Vyjdi z komfortní zóny I. // Get out of your comfort zone I.
Proč je vystoupení z komfortní zóny nejlepší životní učitel?
Protože zjistíme, že strach je mnohem horší v naší hlavě. Protože když uděláme krok i přes počáteční strach, zjistíme, že jsme schopní mnohem více věcí, než jsme si původně mysleli. A dodá nám to sebevědomí.
Často si myslíme, že musíme mít sebevědomí, abychom mohli něco udělat. Ono to ale funguje naopak. Tím, že uděláme něco, čeho se bojíme nebo si myslíme, že na to nemáme a vidíme, že jsme to zvládli, a že to možná nebolelo tolik, jako jsme si mysleli, dodáváme si sebevědomí. Na sebevědomí se nečeká, to se buduje. A není vrozené, ale je to dovednost, kterou se můžeme, ba dokonce musíme, naučit.
Stejné je to s motivací. Nepotřebujeme motivaci, abychom něco udělali, i když na ni často marně čekáme. Je dokázáno, že motivace přichází s akcí a né naopak. Stačí udělat první krok a přijde motivace, a později i sebevědomí.
Nesmíme to ale vzdát. A nestačí to jednou. Nesmíme se nechat odradit rychlostí jakou postupujeme a tím, že možná na začátku nevidíme velké výsledky. Důležité je vytrvat. Proto je také podstatné vědět, proč to děláme. Věci co pro nás mají smysl, nevzdáme.
A to nás dostává zpět na začátek. Ono totiž zjištění toho, co je TO co nám dává smysl, nutně potřebuje vystoupení z komfortní zóny. A odvahu snít.
Moje první velký vykročení z komfortní zóny bylo změnění kolektivu, když jsem ze základní školy odešla na gymnázium do vedlejšího města, aniž bych tam někoho znala. To byl pro uzavřeného introverta, velkej nekomfort. Došla jsem, ale do bodu, kde mi změna přišla nevyhnutelná.
Změna se totiž děje, když je nespokojenost větší než ochota ji čelit.
Do kolektivu předtím jsem totiž moc nezapadala, procházela si docela těžkou pubertou a prala se v každým ohledu sama se sebou. A neměla jsem energii se prát ještě v kolektivu.
Mezi novými lidmi jsem pomalu začala opouštět to, jak se vnímám já (a moji bývalí spolužáci), a začala si všímat, že mám jedinečnou možnost být někdo nový. Že jsem přišla s čistým štítem, že mě tu nikdo nezná a nikdo o mě ještě nemá domněnky, které se špatně mění. Poprvé jsem měla pocit, že můžu projevit sama sebe a nebát se posměšků. Tak začala cesta za tím, kdo vůbec jsem. A měla svoje vzestupy a pády.
Zpětně tohle rozhodnutí považuju za jedno z nejlepších v mým životě. Vlastně všechny svoje velký životní změny.
Další velká změna nastala, když se jsme po 4 letech na gymplu rozhodovali kam se vydat dál. Připadala jsem si ztracená. Možná už jsem měla tušení kdo jsem, ale netušila jsem, kam chci jít. Tlak na to, abych šla na vysokou, byl ze všech stran, ale já nevěděla, co chci studovat. A měla jsem pocit, že jsem jediná.
Vyřazovací metodou mi z mých možností, kdy jsem nebyla fanoušek přírodních vět, matematiky, ničím humanitním se neuživím a v hodinách angličtiny jsem se bála mluvit, protože udělám chybu, došla k přihlášce na práva. Tam jsem se nakonec dostala. A tady mě popadla panika, protože to nebyla volba ze srdce. Co já jako nekonfliktní introvert, co se neumí hádat a vyjadřovat svůj názor, bude dělat na právech?
Abych to zkrátila, rodičům jsem nepřiznala, že jsem se na školu dostala. Nakonec jsem odjela do Anglie na 9 měsíců hlídat děti. Byl to čas si rozmyslet kam chci dál směřovat. Byl to taky čas čelit sama sobě a svým sebedestruktivním myšlenkám. Zahrnovalo to spoustu práce na sobě, měnění zajetých vzorců a hodně jsem se naučila, že chyby k procesu patří. Že učený fakt člověk z nebe nespadne. A že se cítím dobře sama se sebou, jen když mám pozornost a uznání. Měla jsem pocit, že jsem zase na začátku.
Na začátku jsem svým způsobem zase byla, ale už jsem za sebou měla cestu, která mě sem dostala a to co jsem se během ní naučila, do sebe pomalu ale jistě zapadalo. To jsem v tu chvíli ještě nevěděla.
Všechny kroky co jsem z komfortní zóny udělala, mě udělali silnější. Dovedli mě na další rozcestí, kde už jsem si v některých věcech byla jistější. A přišla na další, na kterých musím pracovat. Je to celoživotní proces, ale život je sám o sobě změna. A čím dřív to pochopíme a naučíme se na to reagovat, naučíme se žít.
Život tě změnou netrestá, dává ti novou šanci.
Nakonec jsem na vysokou školu šla a studovala ekonomku. I přes svoji nechuť k matematice. Ale to si nechám na další příběh.
K.
//
Why is getting out of your comfort zone the best life teacher?
Because we find that fear is much worse in our heads. Because when we take a step despite the initial fear, we discover that we are capable of much more than we originally thought. And it gives us confidence.
We often think that we need to have confidence to do something. But it works the other way around. By doing something we fear or think we can't do and seeing that we did it and that maybe it didn't hurt as much as we thought, we give ourselves confidence. You don’t wait to get self-confidence, you build it. It is not inherent, but a skill that can, indeed must, be learned.
It's the same with motivation. We don't need motivation to do something, although we often wait for it in vain. It is proven that motivation comes with action and not vice versa. Just take the first step and motivation will come, and later also self-confidence.
But we must not give up. And once is not enough. We must not be discouraged by the speed at which we are progressing and by the fact that we may not see great results at the beginning. The important thing is to persevere. Therefore, it is also important to know why we do it. For things that are meaningful to us, we will not give up.
And that brings us back to square one. Indeed, finding out what it is that gives us meaning necessarily requires stepping out of our comfort zone. And the courage to dream.
By the elimination method, from my possibilities, when I was not a fan of natural theorems or mathematics, I could not make a living from anything humanities, and in English classes, I was afraid to speak because I would make a mistake, I came to the application for the law. I got in. And here I panicked because it wasn't a choice from the heart. What will I, as a non-conflictual introvert, who can't argue and express my opinion, do at the law school?
To make a long story short, I didn't admit to my parents that I got into law school. In the end, I went to England for 9 months to be an au pair. It was time to think about where I wanted to go next. It was also a time to face myself and my self-destructive thoughts. It involved a lot of work on myself, and changing established patterns, and I learned a lot that mistakes are part of the process. There is no shame in not knowing. And that I only feel good about myself when I have attention and recognition. I felt like I was at the beginning again.
In a way, I was at the beginning again, but I had already completed the journey that got me here and what I learned during, slowly fell into place. I didn't know that at the time.
All the steps I took out of my comfort zone made me stronger. They led me to another crossroads, where I was already more certain about some things. And came up with more that I need to work on. It is a lifelong process, but life itself is a change. And the sooner we understand it and learn to react to it, the sooner we learn to live.
Life doesn't punish you with change, it gives you a new chance.
To finish this part of my story, I went to university and studied economics. Despite my distaste for mathematics. But I'll save that for another story.
K.
