Jak těžký je říct si o pomoc? // How hard it is to ask for help?
To, že něco zvládáme, že jsme dost silní, že to uneseme, že nás to nepoloží, neznamená, že jsme to tak chtěli, že jsme si to vybrali, že je nám v tom dobře, že nemáme strach a že nepotřebujeme pomoc.
Pro někoho kdo vyrostl jako ten co pomáhá ostatním, ale sebe nechává na posledním místě a neříká si o pomoc, hodně. Bylo to těžký a i dneska jsou situace, kdy si to musím v hlavě obhájit, abych si o pomoc řekla. Protože vím, že to můžu zvládnout i sama (jen je to mnohdy těžší a delší), ale rozhodně to už nepovažuju za nic statečného. Je naprosto přirozený si říct o pomoc, když je toho na nás hodně. A pomoc může být už jen to, že si s někým popovídáme (tohle bych fakt vytesala do kamene!).
Myslím, že často máme pocit, že když my házíme všem záchranný lano, když se topí, tak to samé potom oni udělají nám. Protože si myslíme, že nám druhý vidí do hlavy a že nám pomůže, protože přece vidí, že potřebujeme pomoct. Ale většinou ne.
Pravdou je, že pokud sebe nedokážeme dát na první místo a postavit se za sebe (třeba tím, že řekneme, že pomoc potřebuju nebo tím, že řekneme, že už nemůžeme), tak to za nás druzí neudělají.
To jak se k nám chovají oni, určujeme my tím, jak se k sobě chováme my. Takže pokud na sebe kašleme, jedeme na doraz, vyčerpáváme se a čekáme, že nás někdo zachrání, budeme čekat do tý doby, než ten někdo budeme my :)).
Svoje síly totiž dokážeme poměřit jen my, když si to dovolíme a když dokážeme poslouchat svoje tělo. To nám koneckonců říká často úplně všechno. Kdyby naše tělo mělo ukazatel nabitý/vybitý baterie (jako naše telefony nebo počítače), pravděpodobně bychom se k němu chovali jinak a nekoukali na něj jako na nevyčerpatelnej stroj, co zvládne všechno.
Ono nám ukazuje, kdy už se začínáme přehřívat nebo blížit k vybití, my jen tyhle signály často rádi a radši ignorujeme.
Není nic statečného na tom si neříct o pomoc. Sdílení je péče (=sharing is caring, rozumíme si) a to, že někomu řekneme co nás trápí, nás s ním obvykle sblíží.
Ale někdy taky ne. Na některý věci ani naši blízcí nestačí nebo nám nedokáží dát takovou podporu, takový prostor, který potřebujeme. A nebo potřebujeme objektivní názor někoho nezaujatého. To ale neznamená, že si nemůžeme říct o pomoc jinde.
Naučme se říkat si o pomoc, protože sdílené problémy jsou poloviční a někdy už jen to, že víte, že na to nejste sami, pomůže se z toho prostě nepo****.
K.
//
Just because we can handle something, just because we are strong enough to bear it, just because it won't break us down, doesn't mean that we wanted it that way, that we chose it, that we are comfortable with it, that we are not afraid, that we don't need help.
For someone who grew up helping others but puts themselves last and doesn't ask for help, a lot. It was hard and even today there are situations where I have to justify it to ask for help. Because I know I can do it on my own (it's just often harder and longer), but I definitely don't consider it brave anymore. It's perfectly natural to ask for help when it's too much to handle. And talking to someone can help (I'd really set that one in stone!).
I think we often feel that if we throw everyone a lifeline when they drown, then they will do the same to us. Because we think that the other person can see into our heads and that they're going to help us because they can see that we need help. But most of the time they don't.
The truth is, if we can't put ourselves first and stand up for ourselves (like by saying I need help or by saying we can't anymore), then others won't do it for us.
How they treat us is determined by how we treat ourselves. So if we don't give a damn about ourselves, we drive ourselves to the limit, exhaust ourselves and wait for someone to save us, we will wait until that someone is us :)).
We can only measure our strength if we allow ourselves to do so and if we can listen to our bodies. After all, it often tells us everything. If our body had a battery charge/discharge indicator (like our phones or computers), we would probably treat it differently and not look at it as an inexhaustible machine that can do everything.
It shows us when it's starting to overheat or approaching discharge, we just often like and prefer to ignore those signals.
There's nothing brave about not asking for help. Sharing is caring (=sharing is caring, we understand each other), and telling someone what is bothering us usually brings us closer to them.
But sometimes it doesn't. For some things, even our loved ones are not enough or cannot give us the kind of support, the kind of space we need. Or we need the objective opinion of someone unbiased. But that doesn't mean we can't ask for help elsewhere.
Let's learn to ask for help because shared problems are half the battle, and sometimes just knowing you're not on your own will help you get through it.
K.
//
