Máš tady vůbec kamarády? // Do you even have friends here?
Otázka na tělo, kterou jsem dostala na třídním srazu po 10 letech. A víš co, nemám. A vždycky to byla jedna z věcí co mě tady deptala. Že sem zdánlivě nepatřím a s nikým si úplně nerozumím.
Což jsem se ale rozhodla přehodnotit. Protože to že jsem úplně nezapadala na základní škole, ještě neznamená, že si tu nemůžu rozumět s nikým. Ale dlouho jsem to tak vnímala a proto to tak bylo.
Když jsem ale věděla, že se domu vracím, že se toho sice bojím, ale je to tak asi dobře, věděla jsem, že ten přístup k tomu musím změnit já. Že když budu chodit mezi lidi a připadat si, že nezapadám už od začátku, těžko na tom někdo něco změní, když né já.
Takže jsem se rozhodla nekoukat na ostatní tak, jak si je pamatuju třeba ze základní školy, protože sama nechci, aby na mě tak někdo koukal. Protože už taková dávno nejsem. A měla bych tu šanci dát i já ostatním.
A světe div se, věci se začali hýbat. I když mám pořád největší část svých kamarádů po světě i jinde po republice a asi to dává smysl po všem tom cestování, tvořím si to zázemí po spoustě let i tady. A to jsem si nikdy nemyslela, že se sem vrátím a už vůbec ne, že tu najdu lidi, co budou moje krevní skupina. A jsou tu. A je to lehčí než jsem si myslela.
Ale protože jsem tomu dala šanci, protože jsem se tý možnosti otevřela. A protože se nebojím být to já, i kdyby to bylo málo nebo moc. Už nechci na nic tlačit.
Protože ať je to asi to největší klišé co můžu napsat, je mi tak dobře sama se sebou, že ostatní jsou bonus, né potřeba. I když to je částečně zásluha lidí co mám kolem sebe. Na který se můžu spolehnout, ke kterým můžu přijít pro radu, pro pomoc, vypovídat se. Ale jsou to všechno moje vědomá rozhodnutí. Která bych neudělala bez toho abych to byla já, byla tomu otevřená a byla zranitelná. Kdybych k sobě a ostatním nebyla upřímná. Ten kruh se uzavírá.
Je to jen úhel pohledu, který jsem změnila a začalo se to nějak hýbat všechno samo. A tak je to ve všem.
K.
//
A pointed question I was asked at my class reunion after 10 years. And you know what, I don't. And it was always one of the things that bothered me here. I seemingly didn't belong here and didn't really get along with anyone.
But I decided to rethink that. Just because I didn't quite fit in at elementary school doesn't mean I can't get along with anyone here. But I felt that way for a long time, and that's why it was like that.
But when I knew I was coming home, that I was afraid of it, but that it was probably for the best, I knew I had to change my approach. That if I went out among people and felt like I didn't fit in from the start, it would be hard for anyone to change that if I didn't.
So I decided not to look at others the way I remember them from elementary school, because I don't want anyone to look at me that way either. Because I'm not like that anymore. And I should give others that chance too.
And lo and behold, things started to happen. Even though most of my friends are still scattered around the world and elsewhere in the country, which probably makes sense after all my traveling, I've been building a support network here for many years. I never thought I'd come back here, let alone find people who would be my kindred spirits. But they are here. And it's easier than I thought it would be.
But that's because I gave it a chance, because I opened myself up to the possibility. And because I'm not afraid to be myself, even if it's not enough or it's too much. I don't want to push anything anymore.
Because, even though it's probably the biggest cliché I can write, I feel so good about myself that others are a bonus, not a necessity. Although that's partly thanks to the people around me. People I can rely on, people I can turn to for advice, for help, to talk to. But these are all my conscious decisions. Which I wouldn't have made without being myself, being open to it, and being vulnerable. If I weren't honest with myself and others. The circle is complete.
It's just a perspective that I changed, and somehow everything started to move on its own. And that's how it is with everything.
K.
