Žádná fáze není zbytečná // No phase is pointless
Dva roky zpátky jsem byla někde mezi Jižní Karolínou a Floridou. Prací a cestováním. Zábavou a realitou. Rozchodem a návratem k sobě. Všechno dohromady.
Vždycky byl můj sen žít v Americe. A myslela jsem si, že ten sen je převzatý od bráchy, co tam žil. Od dětství jsem žadonila, abych se mohla přijet do New Yorku podívat, aby mi zajistil práci a já tam mohla i žít. Jako jedné z mála mi ale řekl, že pro mě práci nemá a ať si to zajistím sama přes agenturu. To jsem netušila, jak důležitej dar mi vlastně dal.
Já si tam totiž vytvořila něco tak svýho, že to ani s tím životem, co měl brácha, nemělo nic společnýho. Já jsem si vytvořila novou rodinu, novou identitu, život, který se nedal přesunout jinam. A moc jsem v něm chtěla zůstat.
V září 2024 jsem po pracovním létě, který nebylo takový jak jsem si ho představovala, se zlomeným srdcem na tisíc kusů, žádným plánem, ale vizí a tím dětským snem odjela na Floridu za bráchou, že v Americe zůstanu. Protože jsem tu vždycky chtěla zůstat a v Americe mi vždycky bylo líp než doma.
Nastala pro mě taková mezifáze, ve které jsem netušila, co má smysl, co chci, kdo jsem a kde je moje místo. Byla jsem ztracená a měla jsem pocit, že nemám jedinej pevnej bod, o kterej se opřít.
V tuhle chvíli byl ten bod vlastně asi brácha. A to si uvědomuju posledních pár týdnů mnohem víc.
A nemyslím si, že mě v mojí ztracené fázi chápal. Ale neodsuzoval mě a poslouchal. Snažil se mi domluvit a vlastně jsem se hodně dozvěděla i o jeho životních rozhodnutích a fuck upech, které mu vždycky nějak vyšly. Nesnažil se mě dostat tam, kam ostatní, ale snažil se pochopit, proč a jak se cítím. Snažil se pomoct, jak uměl. A během toho jsme si vlastně vytvořili krásnej vztah.
Ještě nedávno bych si možná řekla, že tahle moje životní mezifáze byla zbytečná. Ale já díky ní zjistila, že Ameriku, jakou měl brácha, já žít nechci. Nevěděla jsem sice v tý době, co chci, ale i tahle vylučovací metoda je lepší než stát na místě. Pro mě byla. I když si všichni ostatní asi klepali na čelo, že jsem se zbláznila. A možná jo. Myslím, že jsem rostla v někoho novýho a hledala kdo ta holka je. A odhazovala to starý a nepotřebný.
Zároveň jsem se bála vrátit domů, do Česka. Protože návrat vždycky bolel. A protože jsem nějak nedokázala tu novou verzi, kterou jsem tam našla, přenést a žít ji tady. Nebo aspoň jsem si to myslela, že je to vázaný na místo. Bylo to ale spíš o mým úhlu pohledu na daný místo. A já bych novou perspektivu asi nezískala, kdybych tuhle mezifázi neměla. Protože kdybych si nezkusila v Americe zůstat, nezjistila bych, že to nechci. Kdybych si to nezkusila, možná bych pořád někde v sobě měla pocit, že na druhé straně světa by mi bylo líp.
Nedokázala jsem tuhle novou verzi tady žít taky proto, že jsem plnila role v rodinném systému. Role, které mi kdysi asi fungovaly, ale teď už jsem je přerostla. Tady jsem neuměla být sama sebou, protože to zkrátka často nešlo dokupy s tím, jak jsem vyrostla. A vysvětlete celé své rodině, že jste se změnili a chcete něco dělat jinak, když jim to nabourává systém, který nechtějí měnit (i když často nefunguje).
Pro mě to znamenalo postavit se za sebe (a doteď se to učím). Jedna z mých velkých rolí totiž byla TA, KTERÁ TO DRŽÍ. Ta co udržuje mír. Ta co komunikuje, aby nebyl konflikt. Ta co kontroluje náladu a energii v místnosti. V Americe mi bylo dobře, protože jsem tohle vůbec neřešila a konečně jsem žila sama pro sebe. Ale žít sebe v Česku? To mi do té doby nešlo. Protože vždycky někde někdo potřeboval držet.
Tohle jsou všechno věci, na který jsem si přišla a snažila jsem se jich zbavit, po kouskách. Neodnaučíš se všechno hned, zvlášť když to celej život děláš automaticky. Někdy ale přijde situace, kdy už to nemůže fungovat dál.
Dneska mi ještě víc dochází, že 3 měsíce na Floridě nebyly zbytečné. Protože tři měsíce bydlení pod jednou střechou už s bráchou nikdy nezažiju. Protože to nejcennější, co máme, je čas. A já jsem vděčná za to, že jsme si povídali, že mi vyprávěl o svém životě, že mě inspiroval a že mi ukázal ten svůj život v Americe, i když byl jinej než ten můj. Že jsme se poznali i v naprosto obyčejnejch momentech, ze kterých on uměl udělat vždycky okamžik neobyčejnej. Že mi tu svoji perspektivu a pohled na svět ukázal.
A vlastně si u spousty věcí dneska říkám, co by udělal brácha. Jak by se zachoval v některých situacích, když já si nejsem jistá, jestli to, co dělám, dělám dobře. A možná není důležité, co by udělal on (protože ne se vším co dělal, souzním), ale jestli jsem v míru s tím, co dělám já. A já jsem.
K.
//
Two years ago, I was somewhere between South Carolina and Florida. Work and travel. Fun and reality. A breakup and finding myself again. All of it mixed together.
It had always been my dream to live in America. And I thought I’d taken that dream from my brother, who lived there. Ever since I was a kid, I’d begged him to let me come to New York to visit, to find me a job so I could live there too. But I was one of the few people to whom he told that he didn’t have a job for me and that I should find it myself through an agency. I had no idea what an important gift he had actually given me.
You see, I created something so uniquely my own there that it had nothing in common with the life my brother had. I created a new family, a new identity, a life that couldn’t be moved anywhere else. And I really wanted to stay there.
In September 2024, after a summer of work that didn’t turn out the way I’d imagined it—with my heart broken into a thousand pieces, no plan, but a vision and that childhood dream—I left for Florida to join my brother, determined to stay in America. Because I’d always wanted to stay there, and I’d always felt better in America than at home.
I entered a sort of transitional phase where I had no idea what made sense, what I wanted, who I was, or where I belonged. I was lost and felt like I didn’t have a single solid anchor to hold onto.
At that moment, that anchor was actually my brother. And I’ve realized that even more over the last few weeks.
And I don’t think he understood me during that lost phase of my life. But he didn’t judge me—he listened. He tried to talk some sense into me softly, and I actually learned a lot about his own life choices and the screw-ups he’d made—which somehow always worked out for him. He didn’t try to push me in the same direction as everyone else; instead, he tried to understand why and how I felt. He tried to help as best he could. And in the process, we actually built a beautiful relationship.
Not long ago, I might have told myself that this transitional phase was pointless. But thanks to it, I realized that I don’t want to live the kind of American life my brother had. I didn’t know what I wanted at the time, but even this process of elimination is better than standing still. It was for me. Even though everyone else was probably shaking their heads, thinking I’d gone crazy. And maybe I did. I think I was growing into someone new and searching for who that girl was. And I was shedding the old and unnecessary parts of myself.
For me, that meant standing up for myself (and I’m still learning to do that). One of my major roles was THE ONE WHO HOLDS IT ALL TOGETHER. The one who keeps the peace. The one who communicates to prevent conflict. The one who manages the mood and energy in the room and supports everyone else. I felt good in America because I didn’t have to deal with any of that, and I was finally living for myself. But living for myself in the Czech Republic? I hadn’t been able to do that until then.
These are all things I realized, and I tried to let them go, bit by bit. You can’t unlearn everything right away, especially when you’ve been doing it automatically your whole life. But sometimes a situation arises where it just can’t work anymore.
Today, I realize even more that those three months in Florida weren’t a waste. Because I’ll never again experience living under the same roof with my brother for three months. Because the most precious thing we have is time. And I’m grateful that we talked, that he told me about his life, that he inspired me, and that he showed me his life in America—even though it was different from mine. That we got to know each other even in the most ordinary moments, which he always knew how to turn into something extraordinary. That he showed me his perspective and his view of the world.
K.
//



