Všechno nebo nic? // All or nothing?

Tenhle text jsem rozepsala v prosinci 2025 jako rekapitulaci toho, co mi chybí, ale i toho, proč jsem vděčná, že už to nežiju. A dopisuju v říjnu 2026, kdy si docházím k tomu, proč to asi fungovalo a že to už chci jinak. 

Rok od návratu z Ameriky a já se na místě, ze kterého jsem celej život utíkala, cejtím doma víc než kdy dřív. A ani cestovat teď nemám potřebu, protože je mi teď prostě dobře. Sama v sobě. Takže tím pádem asi i tady. 

Nepotřebuju před ničím utíkat ani nic hledat. Protože oboje jsem dělala. A taky si myslím, že je dobře, že jsem to dělala, protože bez toho bych teď nebyla v tomhle stavu tady. Celý to mělo nějakej svůj důvod.

Ono to vracení se sem a vracení se každej půl roku na to samé místo do Ameriky mělo svoje. Uvědomila jsem si před čím utíkám, taky co na druhý straně nacházím a tady ne. Kdo jsem (byla) tady a kdo jsem tam a snažila jsem se to nějak spojit dohromady, aby to fungovalo. Aspoň někde. 

Ono to totiž vždycky chvilku fungovalo v Americe a s návratem bylo těžký se zase celá přeorientovat na realitu. Tam jsem mohla být kdo jsem, tady jsem splňovala nějakou roli. S každým návratem jsem se snažila z té role vymanit a dostat sem aspoň kousek sebe. A pokaždé se to nějak povedlo. Ne podle představ, ne bezbolestně, ale tak trochu jsem svlékla svoji starou kůži.

A rozhodně to v Americe nebylo jen růžový. Když to bylo skvělý, vybíralo si to velkou daň při návratu. Někdy mi 4 měsíce v Americe trvalo zpracovat stejnou dobu tady. A když jsem si začala zvykat, že jsem tady, jela jsem znovu. Což chvíli fungovalo, ale není to udržitelný, ani pro kariéru, ani pro vztahy. 

Problémem bylo možná právě to, že mi tam šly ty vztahy nějak líp. Což byl ale asi taky důsledek toho stylu života. A o to hůř se pak loučilo. Některý vztahy mám doteď a jsem za ně neskonale vděčná, pojí nás totiž tak nepřenosná věc, jako je prožití týhle jedinečný zkušenosti, že tam to pouto prostě je hluboký. Jsem i moc vděčná za vztahy tady, který jsem dokázala udržet i přes to svoje pendlování po světě. A pak jsou vztahy, které přišly a odešly, ale zanechaly toho mnoho. 

Některé vztahy nebyly dobrovolné, řekněme. Dostala jsem se totiž i do sociální bubliny, do které bych asi normálně nezavítala. Díky nim jsem si uvědomila, že mám jenom omezený čas na tom místě a omezenou kapacitu, koho si k sobě pustím, takže jsem se postupně snažila i vybírat, kdo ke mně ten přístup bude mít. 

A taky jsem zjistila, jak moc záleží na načasování a rozhodnutí. Protože tam jsem si uvědomila, že se skupiny vytvářely podle toho, kdo kdy přijel, s kým přijel a někdy měly problém z ní už vystoupit nebo si vytvořit vazbu s někým novým. A to pak určuje celou tu zkušenost. Proto je nejlepší vyjet sám, protože tam je člověk hozen do vody a trochu i donucen hledat, co je mu blízké. Nebo já byla, protože jsem chtěla být s lidma, s kterýma je mi dobře. Někdy tak dobře, že jsem si je chtěla odvézt domů. Což bohužel nešlo. 



Ale jedna z věcí, která mě přestala bavit, byla navazování hlubokých vztahů, se kterými se musím rozloučit. Možná je to celá pointa té dočasnosti. Člověk se mnohem rychleji otevře a řekne o sobě i věci, které nikdo jiný neví nebo které se předtím bál přiznat. Možná je jednodušší čelit tomu, že ten vztah má určitou časovou expiraci, a to je důvod té bolesti, než tomu, že vás někdo odmítne, zradí nebo vám ublíží. Protože říct si, že za to mohou okolnosti, je míň bolavé než když je to rozhodnutí toho člověka (z jakéhokoliv důvodu). 

Nebo aspoň já jsem si to teda porovnala a okolnosti bolely míň. Zároveň jsem se ale zamyslela, jak moc chci tyhle krátkodobé vztahy udržovat. Jasně, že nevím, kdo v mém životě bude jak dlouho a jak se to vyvine. A i ta krátká interakce ti může něco dát. Ale už to není nic, pro co si chci jezdit. 

Pořád hledám nějakou míru otevřenosti a zranitelnosti vztahů, kterou jsem dokázala mít tam. A možná to na jednom místě nejde, možná je to i malé město, které není tak anonymní, možná ta dlouhodobost do toho hází vidle, možná, že i já se víc bojím otevřít se, protože to nebudu moct svést na okolnosti. Myslela jsem si, že tady ten typ vztahů není (což je do určité míry pravda), ale nesváděla bych to jen na to. 

Mám v tom i já svoji úlohu. Mám před sebou zeď, která mě chrání. A teď se snažím najít míru toho, kde je to ochrana a kde si tím házím klacky pod nohy. Možná ji nemusím hned celou zbourat, možná do ní stačí jen udělat dveře, které se dají otevřít. Možná to nemusí být všechno nebo nic.

 K.  
//

I started writing this in December 2025 as a recap of what I miss, but also of why I’m grateful that I’m no longer living that life. And I’m finishing it in October 2026, as I’m coming to realize why it probably worked out that way—and that I want things to be different now.

It’s been a year since I returned from America, and in the very place I’ve been running away from my whole life, I feel more at home than ever before. And I don’t even feel the need to travel anymore, because I’m simply happy now. At peace with myself. So, I suppose that means I’m at peace here, too.

I don’t need to run away from anything or search for anything. Because I’ve done both. And I also think it’s good that I did, because without that, I wouldn’t be in this state right now. It all had a reason of its own.

Coming back here and returning to the same place in America every six months had its own significance. I realized what I was running from, as well as what I found on the other side that I didn’t find here. Who I am (was) here and who I am there—and I tried to somehow piece it all together so it would work. At least somewhere.

The thing is, it always worked for a little while in America, but when I came back, it was hard to readjust to reality all over again. Over there, I could be who I am; here, I was playing a certain role. With every return, I tried to break free from that role and bring at least a little bit of myself here. And every time, I managed it somehow. Not exactly as I’d imagined, not painlessly, but I shed my old skin, little by little.

And things definitely weren’t all roses in America. When things were great, it took a heavy toll when I came back. Sometimes it took me four months here to process what I’d experienced in America during the same amount of time. And just when I was starting to get used to being here, I’d go back again. That worked for a while, but it’s not sustainable—neither for my career nor for my relationships.

Perhaps the problem was precisely that my relationships somehow went better there. But that was probably also a consequence of that lifestyle. And that made saying goodbye all the harder. I still have some of those relationships today, and I’m infinitely grateful for them—because we’re bound by something so unique, like having lived through this one-of-a-kind experience, that the bond is simply deep. I’m also very grateful for the relationships here that I’ve managed to maintain despite my travels around the world. And then some relationships came and went, but left a lasting impact.

Some relationships weren’t exactly voluntary, so to speak. I found myself in a social bubble that I probably wouldn’t have entered under normal circumstances. Thanks to them, I realized that I have only a limited amount of time in that place and a limited capacity for who I let into my life, so I gradually tried to be selective about who would have access to me.

And I also realized how much it depends on timing and decisions. Because that’s when I realized that groups formed based on who arrived when and with whom, and sometimes people had trouble breaking away from their group or forming a bond with someone new. And that, in turn, shapes the entire experience. That’s also why I think it’s best to go out there on your own—because you’re thrown in at the deep end and kind of forced to find what resonates with you. Or at least I was, because I wanted to be with people I felt comfortable with. Sometimes so comfortable that I wanted to take them home with me. Which, unfortunately, wasn’t possible.   




And one of the things I stopped enjoying was forming deep relationships that I’d eventually have to let go of. Maybe that’s the whole point of this temporary nature. You open up much more quickly and share things about yourself that no one else knows—or that you were previously afraid to admit. Maybe it’s easier to face the fact that the relationship has a set expiration date—and that’s the source of the pain—than to face the possibility that someone will reject you, betray you, or hurt you. Because telling yourself that circumstances are to blame is less painful than when it’s that person’s decision (for whatever reason).

Or at least that’s how I compared it, and blaming it on circumstances hurt less. At the same time, though, I started thinking about how much I actually want to maintain these short-term relationships. Sure, I don’t know who will be in my life for how long or how things will turn out. And even a brief interaction can give you something. But it’s no longer something I’m willing to travel for.

I’m still searching for that sense of openness and vulnerability in relationships that I was able to experience back there. And maybe it’s not possible in just one place; maybe it’s because this is a small town that isn’t so anonymous; maybe the long-term nature of the relationship throws a wrench in the works; maybe I, too, am more afraid to open up because I won’t be able to blame it on circumstances. I thought that kind of relationship didn’t exist here (which is true to a certain extent), but I wouldn’t blame it solely on that.

I play a part in this, too. I have a wall in front of me that protects me. And now I’m trying to find the balance between where it’s protection and where it’s just getting in my own way. Maybe I don’t have to tear it all down right away; maybe all I need to do is cut a door in it that can be opened. Maybe it doesn’t have to be all or nothing.

   K.  
//

Oblíbené příspěvky