Co vidíš když se podíváš do zrcadla? // What do you see when you look into a mirror?

Dlouho jsem tuhle otázku neslyšela. Byly doby kdy jsem se jí bála. Přišlo mi zvláštní a zároveň bolestivý se nad tím vůbec zamýšlet. Zvláštní proto, že se mě na to nikdo předtím nezeptal, a když jsem nad tím sama začala uvažovat, přišlo to bolestivý, protože jsem na sobě nacházela jen věci, který nebyly tak jak jsem si představovala. Vlastně neexistovala jediná věc, s kterou bych byla spokojená. Pak se to postupně zlepšovalo. Pak zase zhoršovalo a byly lepší a horší chvíle. 

Jednou mi někdo řekl, že pro mě je to jednoduchý mít se ráda, protože to tak prostě mám.

Haha, jak dlouho trvalo se dostat až sem a jaký up and downs se na té cestě promítli a opakovali se pořád dokola. A už i já sama na některý zapomněla a musím si to občas připomínat. Já to tak "prostě" neměla a rozhodně to nebyla jednoduchá cesta. A věřím tomu, že přijdou doby, kdy to třeba zase nebude jednoduchý, ale snažím se se naučit způsoby, jak se k sobě zase co nejrychleji vrátit, když se občas někde po cestě ztratím. Protože vím, že to rozhodně není destinace, do který dorazím a už tam zůstanu. 

Díky tomu, že na mě znovu vyskočila tahle otázka, jsem si uvědomila jak jsem vyrostla. V tom jak na sebe koukám a jak se vnímám dnes. A chci se zastavit, ocenit se a být na sebe pyšná. Protože to doslova trvalo roky. A ani nevím kdy nastala ta změna. Ale nebyl to jeden moment, nebylo to stlačení nějakýho zázračnýho tlačítka. Byly to roky plný slz, otázek, strachů, bloků a vzorců, který jsem se snažila rozklíčovat. Byla to dlouhá cesta, při který jsem věděla, že v ní musím pokračovat. Že ještě nevím kdo jsem, ale zároveň neumím být ani nikým jiným. Nevěděla jsem co hledám, ale věděla jsem, že to musím najít, protože se takhle cítit nechci. Nemám zázračnej recept, protože je to pro mě samotnou tak trochu záhada. Ale vím jistě, že být sám sebou je ten nejlepší pocit na světě.

A co teda vidím když se podívám do zrcadla?

Holku co je na sebe pyšná. Je jedno jestli je nenamalovaná, náladová, líná, stydlivá, jestli pláče nebo se směje, jestli má někde nějaký pupínek nebo má zrovna o kilo míň nebo víc. Hlavně má se sebou trpělivost. Není na sebe zlá jako dřív. Nehodnotí se podle vzhledu, nebičuje se za to, když zrovna není něco tak jak by chtěla. Dělá to nejlepší, co v danou chvíli může. A respektuje se taková jaká je. Je hezký si uvědomit, že teď se na sebe do zrcadla směju i v těch horších chvílích a porovnat to s tím, že dřív se mi chtělo brečet, i když jsem měla nový oblečení a výbornej make up. Když se změní věci uvnitř, ty věci na povrchu přestanou být tak podstatný. 

Ono je těžký být dlouhodobě někým jiným a ještě to stojí hrozně moc energie. Řešit abych se někomu zalíbila, abych na něj udělala dojem, aby mě měl někdo rád, abych zapadala do něčí představy..

Protože být sám sebou je možná dost děsivý a zranitelný, ale je to zároveň hrozně osvobozující. Ale chce to odvahu. Protože né každýmu se budete líbit takoví jací jste. Ale přitahujete věci co jsou pro Vás a né pro někoho na koho si jenom hrajete. 

Být sám sebou je ta nejtěžší věc na světě, když si v tom bráníte a ta nejlehčí, když si to dovolíte. 

K.

//

I haven't heard this question in a long time. There were times when I was afraid of it. I found it both strange and painful to even think about. Strange because no one had asked me about it before, and when I started to think about it myself, it was painful, because I only found things on myself that were not as I wanted. Actually, there wasn't a single thing I was happy about. Then it gradually got better. Then it got worse again and there were better and worse times.

Someone once told me that it's easy for me to like myself because it's just the way I am.

Haha, how long did it take me to get there, and what ups and downs were reflected in the journey and repeated over and over again. And I've already forgotten some of them myself and I have to remind myself of them from time to time. I "simply" didn't have it that way and it was definitely not an easy path. I believe that there will be times when it may not be easy again, but I try to learn ways to get back to myself as quickly as possible if I sometimes get lost somewhere along the way. Because I know that it is definitely not a destination that I will arrive at and stay there.

Thanks to this question jumping out at me again, I realized how much I have grown. In how I look at myself and how I perceive myself today. And I want to stop, appreciate myself, and be proud of myself. Because it literally took years. And I don't even know when that change happened. But it wasn't one moment, it wasn't the push of some magic button. It was years full of tears, questions, fears, blocks, and patterns that I tried to solve. It was a long journey that I knew I had to continue on. I don't know who I am yet, but at the same time, I can't be anyone else either. I didn't know what I was looking for, but I knew I had to find it because I didn't want to feel like this. I don't have a magic recipe because it's a bit of a mystery to me. But I know for sure that being yourself is the best feeling in the world.

So what do I see when I look in the mirror?

A girl who is proud of herself. It doesn't matter if she's with or witout make-up, moody, lazy, shy if she's crying, or laughing, if she has a pimple somewhere, or if she's just lost a kilo or more. Above all, she has patience. She's not as mean to herself as she used to be. She doesn't judge herself by her appearance, she doesn't beat herself up for it when something isn't exactly as she would like. She's doing the best she can at the time. And she respects herself as she is. It's nice to realize that now I laugh at myself in the mirror even in the worst moments and compare it to the fact that before I wanted to cry, even though I had new clothes and great make-up. When the things inside change, those things on the surface cease to be so essential.

It's hard to be someone else for a long time, and it also costs an awful lot of energy. Trying to make someone like me, to make an impression on him or her, to make someone like me, to fit into someone's box.

Because being yourself can be pretty scary and vulnerable, but it's also incredibly liberating. But it takes courage. Because not everyone will like you the way you are. But you attract things that are for you and not for someone you are just playing to be.

Being yourself is the hardest thing in the world when you resist it and the easiest thing when you allow it.