Kdo mě zná tak ví, že za vším hledám význam, nespokojím se s jen tak nějakým vysvětlením a jdu do hloubky. Hodně času trávím ve svojí hlavě a analyzuju..A považuju to za jednu ze svých silných vlastností. Díky tomu se znám, umím se poslouchat a směřuju svůj život tam kam chci. Nebo si to aspoň myslím a dělám si věci po svým. Ale nebylo to tak vždycky.
Vždycky jsem si ráda věci psala, protože psaná forma mi tak nějak vždycky víc dovolila vyjádřit to co si myslím, cítím a prožívám. Psaní mi jde rozhodně líp než mluvení. Ráda si dávám věci do souvislostí, píšu je do slov, dávám jim formu. Vyjadřuju tak svoje myšlenky, kterým pak v kontextu dokážu mnohem líp porozumět. Myslím, že moje první psaní bylo přepisování textů písniček. Chtěla jsem v tý době být něco jako Hannah Montana, ale zpívat ani tancovat jsem neuměla a neumím, tak jsem si aspoň psala český texty na anglický písničky. A už v tý době jsem do nich dávala větší význam než jsem si uvědomovala.
Někdy v pubertě jsem se začala vypisovat do deníčku, protože jsem ve svojí hlavě měla takovej guláš, že jsem ho potřebovala nějak zpracovat. Ze začátku jsem jen chtěla vyprázdnit svoji hlavu od toho co na sebe tam uvnitř křičím. A dost často jsem se v myšlenkovým dialogu sama se sebou dostala i k nějaký odpovědi. V psaném projevu jsem se míň bála říct si pravdu. Protože dost často bolela. Tam jsem poprvé zjistila jakým tónem a způsobem k sobě mluvím a jak se vůbec nemůžu divit tomu, že se cítím jako že mě nikdo nemá rád, když já sama sebe nemám ráda.
Long story short, psaní mě tak trochu vysvobodilo před mým vlastním destruktivním myšlením. Díky němu jsem si uvědomila jak pokřiveně se vnímám. A tím začala dlouuuuhá cesta sebepoznávání (ale o tom třeba jindy).
Psaní mě dostalo až sem. Troufám si říct, že bez něj bych teď nebyla kdo jsem, protože bych to možná ještě ani nevěděla. Naučila jsem se poslouchat svoje myšlenky, né všem z nich věřit a být k sobě hodná a trpělivá.
Abych odpověděla na otázku v nadpisu tohohle článku (tyvole, já si založila blog), Ve svojí hlavě proto, že tam je spousta myšlenek, který tam zatím jen tak poletujou a já tak dlouho sbírám odvahu, abych jim dala nějakou formu. Proto, že ač nejsem odborník, ráda sdílím svoje myšlenky, protože to někdy má hlavu a patu. A nebo taky proto, že mě to baví.
Protože vlastně, PROČ NE.
K.
Výběr fotky čistě náhodný
//
Anyone who knows me knows that I look for meaning behind everything, I am not satisfied with just any explanation and go in depth. I spend a lot of time in my head and analyze. And I consider it one of my strong points. Thanks to this, I know myself, I can listen to myself and direct my life where I want. Or at least I think so and I do things my way. But it wasn't always like that.
I have always liked to write things down because the written form somehow always allowed me to express what I think, feel, and experience more. I am definitely better at writing than speaking. I like to put things in context, put them into words, and give them form. In that way, the thought can be expressed and I can understand it much better in the context. I think my first writing was rewriting lyrics. I wanted to be something like Hannah Montana at the time, but I couldn't sing or dance (and I still can't) so at least I wrote Czech lyrics to English songs. And even at that time, I gave them more meaning than I realized.
Sometime in my teens, I started writing in a diary because I was so confused in my head that I needed to process it somehow. In the beginning, I just wanted to clear my head of what I was yelling at myself inside. And quite often in the thought dialogue with myself, I came to some kind of answer. I was less afraid to tell myself the truth in a written speech. Because it hurt quite often. There I discovered for the first time what tone and manner I use to speak to myself and how I can't be surprised at all that I feel like no one likes me when I don't like myself.
Long story short, the writing kind of freed me from my own destructive thinking. Thanks to it, I found out how deformed my perception of myself is. And thus began a long journey of self-discovery (but more on that another time).
Writing got me this far. I dare to say that without it I would not be who I am now because I might not even know it yet. I learned to listen to my thoughts, to believe all of them, and to be kind and patient with myself.
To answer the question in the title of this article (jeez, I started a blog), In my head because there are a lot of thoughts that are just flying around and I have been gathering the courage to give them some form for so long. Because even though I'm not an expert, I like to share my thoughts, because sometimes it make sence. Or just because I enjoy it.
Because actually, WHY THE HELL NOT.
