To bych nazvala až Umění s velkým U. Protože je to jedna z věci, kterou se neustále učím. A dostávám jednu lekci za druhou. Nelpět na věcech, na lidech, na situacích, nemít očekávání a tak vůbec, prostě nechat věci plynout.
Jak se říká, netlač řeku, teče sama.
Já totiž věřím tomu, že se věci dějou tak jak maj. Protože když se třeba ohlédnu co jsem kdysi chtěla a nedostala a vybrečela kvůli tomu tolik slz a říkala jsem si jak je život nefér. A dneska si říkám, ježiš, díky bohu, že jsem nedostala co jsem chtěla. Na čem jsem lpěla a čeho se moc držela, i když, nebo právě proto, že to nebylo pro mě.
Protože dokud se tak moc chci držet toho co není pro mě, nemám čas a energii hledat to, co možná je.
Ta stejná odvaha, kterou musím mít, abych nechala věci jít, je ta stejná odvaha, která mi pomůže najít co je pro mě.
Teď se učím to pustit dřív než mě to udusí. Dřív než to začne brát ze mně. Snažím se si všímat už varovných signálů. Který tam byly vždycky, jen jsem je vždycky dobrovolně přehlížela. Chtít něco tak moc, že mi to bere můj klid a moje já, že se nechovám tak, jak bych se v normálních situacích chovala, to jsou moje varovný signály.
Někdy chceme něco tak moc a tak se toho držíme, že si v tom zatmění mozku, nechceme nebo ani neumíme připustit, že si zasloužíme něco lepšího. Nebo ještě hůř, si myslíme, že nic lepšího není.
Nechat věci jít a nelpět na nich je velká škola sebeovládání a sebekontroly. Jediný kontroly, kterou máme vlastně reálně pod kontrolou.
On totiž konec neznamená, že budou věci horší. Je to přirozený strach, i když je vlastně dost iracionální. A výstup z komfortní zóny mě naučil, že i ty sebevětší strachy jsou největší v mojí vlastní hlavě. Věci jenom budou jiný. A pak záleží jak se k té změně postavíme a jak ni nahlížíme. Je jen na nás, jestli věci budou lepší nebo horší.
A když necháme jít věci, který nám neslouží a zraňují nás, tak uděláme prostor pro to nový a lepší. Ale udělat prostor ve svojí hlavě pro něco novýho, je přesně tou podstatou Umění s velkým U.
K.
//
I would call that the Art with a capital A. Because it's one of the things I'm still learning. And I get one lesson after another. Don't cling to things, people, or situations, don't have expectations, and so on, just let things flow.
As they say, don't push the river, it flows.
I believe that things happen as they should. When I look back at what I once wanted and didn't get and cried so many tears because of it, I thought how unfair life is. And today I think, thank God that I didn't get what I wanted. What I clung to and what I held on to, even though or precisely because it wasn't for me.
Because as long as I want to hold on to what isn't for me, I don't have the time and energy to look for what might be.
The same courage I need to have to let things go is the same courage to help me find what is for me.
Now I'm learning to let it go before it suffocates me. Before it starts taking it from me. I try to notice the warning signs. Which were always there, I just always willingly ignored them. Wanting something so much that it takes away my peace and myself, that I don't behave the way I would in normal situations, those are my warning signs.
Sometimes we want something so much and hold on to it that it clouds our brain, we don't want or can't even admit that we deserve something better. Or worse, we think there is nothing better.
Letting things go and not clinging to them is a great school of self-mastery and self-control. The only control that we actually have real control over.
The end does not mean that things will get worse. It's a natural fear, even if it's actually quite irrational. And stepping out of my comfort zone taught me that even the biggest fears are the biggest in my own head. Things will just be different. And then it depends on how we approach that change and how we view it. Whether things get better or worse is up to us.
And when we let go of things that don't serve us and hurt us, we make room for something new and better. But making room in your head for something new is exactly the essence of Art with a capital A.
