Krize s číslem 25 // Crisis number 25

Chtěla jsem klasickou líbivou insta fotku se svým polokulatým věkem, abych se s ní mohla chlubit na sítích, ne asi. Paradoxně, tahle fotka vidí světlo světa až dnes. A pěkně na ní klamu tělem. Teda spíš úsměvem.

 Protože když se na ni podívám dneska, vím, že jsem se tak vůbec necítila. Co necítila, já se ani mimo hledáček foťáku tak neusmívala. Naopak jsem byla pěkně na přesdržku, protože jsem s žádnou fotkou byla nespokojená, sama sobě jsem se nelíbila, všechno bylo špatně a vlastně jsem i sama sobě lezla na nervy, znáte to? A to jsem kolem sebe měla celou rodinu, která tam v tu chvíli byla kvůli mně a pro mě.

Když mám takovýhle nálady, snažím se jim přijít na kloub. Vím, že to není o fotce, ale o tom že mě někde v hloubi duše vadí nebo chybí něco jiného.

Dneska bych to asi nazvala existenciální krizí. 

Zamýšlela jsem se totiž nad tím co mají všichni kolem mě a já ne. 

Co jsem si někdy, když jsem byla mladší, myslela že budu v tomhle věku mít a nemám.

Kde to vlastně jsem a jestli mi neutíká život pod rukama. 

Začala jsem se porovnávat s ostatníma a přemýšlet kde jsem zaspala a co jsem udělala špatně.

 Začala jsem kritizovat to co mám.

Až po dlouhý promluvě sama k sobě, vypsání si svého seznamu 25 věcí, co jsem se za svých 25 let naučila  (který jsem potom se staženýma půlkama i zveřejnila) a rozhovoru se svojí paní psycholožkou, jsem si uvědomila, že to co mají lidi kolem mě nebo co jsem chtěla, když jsem byla mladší, já vlastně ani nechci. 

Protože ten tlak, který přišel zároveň s číslovkou 25 vůbec nepřicházel ze mě. Přišel s tím, že jsem poslouchala všechny okolo a né samu sebe. A začala se se všema porovnávat. Měla jsem na sebe nároky, který ani nebyly moje. 

A po uvědomění kam jsem došla, co všechno jsem zvládla a porovnáním s tím, kde jsem byla a jak jsem se cítila ještě 2 roky zpátky, jsem viděla ten posun. A i když to není to co mají ostatní, že jsem spokojená tam kde jsem,

Díky téhle krizi uvnitř sebe jsem si uvědomila, jak k sobě musím začít být upřímná. A nejen k sobě. 

Tahle fotka doteď nespatřila světlo světa, protože nereflektuje to co jsem v tu chvíli cítila a já se nechtěla přetvařovat. ’’Vyhrála’’ to tahle fotka, která možná taky na první pohled neukazuje moji pravou náladu v danou chvíli, ale s touhle fotkou jsem to začala být víc já. Protože pod ní popisuju svoje pocity, z nichž některé jsem řekla poprvé nahlas a většinu z nich poprvé veřejně.

A nečekala jsem takovou odezvu <3 

A s tím přichází další poučení. Člověk si myslí, že je na některý věci sám, protože se dějí jenom jemu. Ale když je řekne nahlas, zjistí, že jsou mnohem běžnější, než si myslí. Ale o tom zas třeba příště.

                                          K.

//

This is a story about how I wanted a classic cute Instaphoto with my half-round age so I could brag about it on socials. Paradoxically, this photo sees the light of day for the first time today. And everything you can see is basically a lie. Especially the smile.

Because when I look at her today, I know that I didn't feel happy at all. I didn't smile that much even outside of the viewfinder of the camera. It was the opposite, I was pretty annoying because I wasn't satisfied with any photo, I didn't like myself, everything was wrong and I actually got on my own nerves, do you know that feeling? And I had my whole family around me, who were there because of me and for me at that moment.

When I'm in these moods, I try to figure them out. I know it's not about the photo, but about the fact that somewhere in the depths of my soul something else bothers me or is missing.

I would say it was an existential crisis. 

I was thinking about what everyone around me has and I don't. 

What did I ever think when I was younger that I would have at this age and I don't. 

Where am I and if my life is slipping away from my hands.

 I started comparing myself to others and wondering what I did wrong. 

I started criticizing what I had.

Only after a long talk to myself, writing down my list of 25 things that I have learned in my 25 years (shit-scared that I am too vunerable, but published it later anyway), and a conversation with my therapist, I realized that what the people around me have or what I wanted when I was younger, I don't even really want.

Because the pressure that came at the same time as number 25 didn't come from me at all. It came up with the fact that I listened to everyone around me and not myself. And I started comparing myself to everyone. I had demands on myself that weren't even mine.

And after realizing how long I've come, what I've accomplished and comparing it to where I was and how I felt 2 years ago, I saw the shift. And even if it's not what others have, that I'm happy where I am,

Thanks to this crisis inside me, I realized how I have to start being honest with myself. And to everybody else too. 

This photo hasn't seen the light of day yet, because it doesn't reflect what I felt at that moment and I didn't want to pretend. This photo won, which may not show my true mood at the moment either, but with this photo, I started to be more me. Because in the caption I describe my feelings, some of which I said out loud for the first time and most of them first time publicly.

And I didn't expect such a response <3

And with that comes another lesson. You think that you are alone in some things because they happen only to you. But when you say it out loud, you discover they're much more common than you think. But more about that next time.