Štěstí je velmi osobní věc // Happiness is a very personal thing
Dlouho jsem dělala věci podle zajetých pravidel, protože jsem se bála, že udělám chybu. Strach z toho, že udělám chybu byl větší než pocit toho, že následuju pravidla co mi nedávají smysl. Co mi nedávají smysl, ale dělám je proto, že vím jak to dopadne. Nebo si to aspoň myslím. Snažím se o něco, co ani nevím jestli chci.
A pak dojdu k cíli a nemám z toho radost.
Došla jsem pomyslnou metu něčeho, za čím jsem se dlouho hnala, abych zjistila, že to možná není moje štěstí. Že důvod proč to dělám nejsem já, ale očekávání okolí a štěstí co si pro mě vysnil někdo jinej. A to bylo života probuzující zjištění. A né teda v tom hezkým slova smyslu. Odškrtla jsem si teda políčko v pomyslném životním seznamu a začala jsem přemýšlet, co chci vlastně já.
Štěstí si definujeme sami
Často si myslíme, že nás něco udělá šťastnýma - nebo minimálně úspěsnýma a to se v nějaký logický rovině považuje za totéž - když budeme dělat to co ostatní. Celkově je v naší společnosti normální jít za tím, co po nás chce někdo jinej. Nebo co se společensky očekává. Nebo chtít to co mají druzí, protože oni vypadají šťastně. Mít život jako moje sestra, kamarádka, celebrita nebo ta holka z instagramu. Odškrtávat si seznam věcí co nás udělají šťastnýma, až je budeme všechny mít. Ať už je to titul, dobře placená práce, životní partner, auto, byt/dům, svatba, děti a tak dále. A nejlépe to všechno stihnout ještě v určitým časovým horizontu. Jako by to byla nějaká soutěž.
Ale přemýšlí někdo nad tím, jestli je to reálně udělá šťastnýma? Jestli se budou cítit šťastní až to budou mít? Nebo jestli někdy ten tlak okolí a toho, že už jsem na některý věci stará a měla bych si pospíšit, aby mi něco neuteklo nejsou jenom cizí hlasy a pravidla?
Ale já jsem já a ty jsi ty. A je tedy logický, že třeba budeme chtít odlišný věci. Logický a přirozený. A taky to neznamená, že jdeme proti sobě nebo že když nejdeme po stejný cestě, nemůže jít spolu. A taky to třeba nestihneme ve stejným časovým období, to přece neznamená, že jeden z nás selhal. I když se tak můžeme cítit. Hlavně proto, že nám to ostatní připomínají. Mají sami na sebe nastavený tyhle vnitřní pravidla a vidí, že mi je nesplňujeme. Což je asi problém, ale hlavně jejich. To že nesplňuju něčí pravidla, nemá přece co dělat se mnou. Nebo s tím co chci já.
’’Ty jsi single? Ale vypadáš spokojeně.’’
’’On je už dva roky sám, ten musí mít ale smutnej život.’’
Tyhle poznámky vypovídají víc o člověku, který Vám je říká, než o Vás samotných. A o tom, jak ON kouká na štěstí. A mohou se Vás dotknout jen tehdy, když si to štěstí definujete stejně. Nebo uvěříte tomu, že v tom to štěstí najdete. Ale je to definice Vašeho štěstí nebo někdo říká, že když to budete mít, budete šťastní?
Problémem je, že nás často nikdo neučí se sami sebe ptát na otázku co my chceme. Ale říkají nám co po nás chtějí oni nebo co nás (podle jejich názoru) udělá úspěšnýma/šťastnýma. A „kdo neví co chce, musí brát co je.” Proto ty sociální konstrukty fungujou. I když nás nedělají šťastnýma, bereme si je za svý, aniž bychom o tom víc přemýšleli.
Štěstí je tady
Dřív jsem se taky honila za štěstím. A dávala jsem zbytečně moc síly věcem, lidem a situacím, který jsem myslela, že mě udělají šťastnou. A hlavně na ně hodila tu zodpovědnost, aby ony byli zdrojem mýho štěstí. Budu šťastná až. A ejhle, ten pocit nepřišel. Buď přišlo zklamání z toho, že se něco nedopadlo podle mých představ a očekávání nebo jsem ten tlak jen posunula na další pomyslnou metu, další až.
Nebo mě pocit štěstí jen navštívil a odešel a já chtěla víc. Klasicky spojený například s nakupováním, takový instantní štěstí, který ale rychle vyprchá. Poslední dobou známé jako rychlej dopamin.
Nebo jsem měla pocit, že jsem se pro něj dostatečně nenadřela. Nebo že jsem k němu došla jinak, než bych měla. Neuměla jsem se pochválit za to, jak jsem se k němu dostala nebo jsem dělala, že to zas tak těžký nebylo - a proto si ho nezasloužím. Nepotřebujeme si přeci “něco dokázat” abychom mohli být šťastní. Zvláštní jaký pravidla si neseme sami pro sebe ve svojí hlavě. A který pak aplikujeme i na ostatní. To jaká kritéria svého úspěchu máme k sobě, tak se potom chováme i k ostatním.
Štěstí je mít smysl a vice versa
Všichni se za něčím honí. Nebudeme si nic nalhávat, já taky. A pak jen záleží, jestli to stojí za to. Jestli to MNĚ stojí za to. A čeho jsem ochotná se vzdát nebo co jsem pro to ochotná riskovat.
Protože štěstí pro každého znamená něco jiného, pro někoho je to kariéra, peníze, rodina, láska, svoboda, you name it. A proto je slovíčko MNĚ v dané větě tak podstatný.
Mým vnitřním štěstím se stalo zjištění, že si ho vytvářím sama. Možná se některý věci nedějou tak, jak bych zrovna chtěla a neplní moje očekávání, ale o tom to je.
Jsem šťastná i přes to že se to děje jinak, né jsem šťastná protože se to děje jak chci.
Musíme si dovolit definovat si to štěstí sami, protože pak nám to bude dávat smysl. A není to o cíli, je to o té cestě. To je to, co nás dělá silnějšími a pokornějšími. Ty překážky co překonáme a ty chyby co cestou uděláme (protože my je uděláme).
Abych řekla pravdu, nevím jestli mám cíl. A ani nevím jestli ho mít chci. Mám určitou představu toho co bych chtěla být (né tak moc jako co bych chtěla mít). A jdu po cestě co mi v tuhle chvíli dává smysl. A řídím se hlavně tím jak se cítím, a jestli někde v budoucnu odbočím jinam, nevadí. Nic není vytesaný do kamene. Nechávám tomu volný průběh a učím se na tom nelpět.
Neříkám, že je to jednoduchý a že jsem sluníčková od rána do večera. Ale štěstí je volba. A já si zvolila svoji cestu a uvědomuju si, čeho se pro ni vzdávám. Ale od chvíle kdy jsem se rozhodla, se mi ulevilo. Protože jsem si určila směr, který mi dává smysl.
Jsem šťastná i přes to, že se některý věci dějí jinak než chci a to hlavně proto, že jsem si svoje štěstí a směr určila sama a baví mě každej jeden krok. Protože štěstí je velmi osobní věc a děje se už tady a teď.
K.
//
I did things according to established rules for a long time because I was afraid I would make a mistake. The fear of making a mistake was greater than the feeling of following rules that made no sense to me. Which don't make sense to me, but I do them because I know how it will turn out. Or at least I think so. I'm trying to do something I don't even know if I want.
And then I get to the finish line and I'm not happy about it.
I reached the imaginary goal of something I've been chasing for a long time, only to discover that maybe it's not my luck. Perhaps the reason why I do it is not coming from me, but the expectations of the environment and the happiness that someone else dreamed for me. And that was a life-awakening discovery. And not in the nice sense of the word. So I ticked off the box in my imaginary life list and started thinking about what I actually wanted.
We define happiness for ourselves
We often think that something will make us happy - or at least successful, and that is considered the same on some logical level - if we do what everyone else does. In general, it is normal in our society to follow what someone else wants us to do. Or what is socially expected. Or wanting what others have because they look happy. To have a life like my sister, friend, celebrity or that girl on Instagram. Checking off a list of things that will make us happy when we have them all. Have a degree, a well-paid job, a life partner, a car, an apartment/house, a wedding, children and so on. And it's best to do it all within a certain time frame. As if it were some kind of competition.
But does anyone wonder if it will actually make them happy? If they feel happy when they have it? Or if sometimes the pressure from the environment and the fact that I am old enough for some things and I should hurry up so I don't miss something are not just somebody else’s voices and rules?
But I am me and you are you. And it is therefore logical that we may want different things. Logical and natural. It also does not mean that we are going against each other or that if we are not on the same path, we cannot go together. And we might not be able to do it in the same time period, but that doesn't mean that one of us failed. Even though we may feel that way. Mainly because others remind us. They have set these internal rules for themselves and they see that we do not fulfill them. Which is probably a problem, but mainly theirs. The fact that I don't meet someone's rules has nothing to do with me. Or with what I want.
''Are you single? But you look happy.''
"He's been alone for two years, but he must have a sad life."
These comments say more about the person who says them than about you. And about how SHE/HE looks at happiness. And they can only offend you if you define happiness in the same way or you will believe that you will find happiness in it. But is it your definition of happiness or does someone say that if you have it, you will be happy?
The problem is that often no one teaches us to ask ourselves what we want. But they tell us what they want from us or what (in their opinion) will make us successful/happy. And "he who does not know what he wants must take what is." That's why those social constructs work. Even if they don't make us happy, we take them as our own without giving them a second thought.
Happiness is here
I used to chase happiness too. And I gave too much power to things, people and situations that I thought would make me happy. And above all, I threw the responsibility on them to be the source of my happiness. I'll be happy when. And if when came, the feeling didn't come with it. Either the disappointment came from the fact that something did not turn out according to my ideas and expectations or I just shifted the pressure to another imaginary goal, the next one (another when).
Or the feeling of happiness just visited me and left quickly and I wanted more. Classically associated with, for example, shopping, such an instant happiness that quickly fades. Knowns as quick dopamin these days.
Or I felt like I didn't do enough to get it. Or that I came to it differently than I should have. I wasn’t proud of myself about how I got to it or pretended it wasn't that hard - and that's why I don't deserve it. We don't need to "prove something" to be happy. It's strange what rules we keep for ourselves in our heads. And which we then apply to others. The criteria of our success we have for ourselves is how we treat others.
Happiness is having meaning and vice versa
Everyone is chasing something. Not gonna lie, even me. And then it just depends if it's worth it. If it's worth it to ME. And what am I willing to give up or what am I willing to risk for it.
Because happiness means something different to everyone, for some it is career, money, family, love, freedom, you name it. And that's why it is so crucial what happiness means to ME.
My inner happiness has become the realization that I create it myself. Maybe some things don't happen the way I want to and don't meet my expectations, but that's what life is about.
I'm happy despite the fact that it's happening differently, not I'm happy because it's happening the way I want.
We must allow ourselves to define that happiness for ourselves because then it will make sense to us. And it's not about the destination, it's about the journey. This is what makes us stronger and humbler. The obstacles we will overcome and the mistakes we will make along the way (because we will make them).
To be honest, I don't know if I have a goal. And I don't even know if I want to have it. I have a certain idea of what I would like to be (not so much as what I would like to have). And I follow the path that makes sense to me at this moment. And I mainly follow how I feel, and if I turn somewhere else in the future, it doesn't matter. Nothing is set in stone. I'm letting it be and learning not to cling to it.
I'm not saying that it's easy and that I'm sunny from morning to night. But happiness is a choice. And I chose my path and I realize what I am giving up for it. But from the moment I made my decision, I felt relieved. Because I have determined a direction that gives me meaning.
I am happy despite the fact that some things happen differently than I wanted, mainly because I determined my own happiness and direction and I enjoy every single step. Because happiness is a very personal thing and it happens here and now.
K.
