Zpátky do reality // Back to reality

Zpátky do reality, jestli to teda vůbec stoprocentně jde. Nechala jsem totiž velkej kus sebe na jiným kontinentu. A teď jsem tady a nevím co jsem, kdo jsem, co chci. Celý mi to dost zamíchalo kartama, abych pravdu řekla. Přitom vím proč jsem se vrátila a jsem nadšená (i vyděšená) z věcí co mě čekají.

To ale nemění nic na tom, že mi tady ale není dobře. Že se tu paradoxně necítím jako bych sem patřila (a není to poprvé). Že se tu necítím jako doma. 

Že mám pocit, že mi nikdo nerozumí. Což je asi logický, protože nikdo nepochopí jak se cítím, protože to se mnou nikdo neprožil. Nikdo se teda ani nesnaží pochopit jaký to bylo a jak je to těžký se teď vrátit. Protože se vracím na místo, který se zdánlivě nezměnilo. A z kterého - abych byla úplně upřímná - jsem utíkala už několikrát. A ty pocity po návratu jsou vždycky stejný. Tohle není moje místo. Já tu nechci zůstat.

Vím, že je těžký se vcítit do tý situace, zvlášť když to člověk nikdy neprožil, ale já si připadám jako vetřelec ve vlastním městě. I mezi vlastníma lidma. Cítím, že mi vůbec nejdou komunikace na témata, který jsem dřív měla běžně. Že jsem hlavou úplně jinde než tady. Že se nedokážu zpátky napojit na to kdo jsem tady byla dřív. Protože už nejsem kdo jsem byla.

Cítím taky, že mi tady hodně věcí chybí. A když říkám věcí, myslím právě to porozumění, propojení, klid v duši (v rámci možností), emoční podpora, pocit, že je všechno možný, že na jakkoliv šílenej nápad je odpověď - Let’s do it nebo Why not - místo ohraného - Měla bys udělat toto nebo A jak to chceš jako udělat. A možná i proto, že si tenhle pocit chci udržet, tak se tady pak necítím dobře. Protože ten pocit všichni podkopávají. Místo hledání řešení na věci se hledají jen výmluvy proč věci nejdou.

Dělám si to po svým, né že bych mnohdy věděla co dělám, ale nějak mi to funguje. Jdu za svým vnitřním hlasem. A abych byla upřímná, mnohdy ani já nevím kam mě vede, ale věřím, že mě zavede líp než jakákoliv rada od někoho jiného. 

Protože já nechci rady. Já si o ně ani neříkám. Oni ale následují po otázce Co teď budu dělat a odpovědi, že To ještě nevím. A já vím, že to není konvenční způsob řešení věcí a taky neříkám, že mě samotnou to nestresuje čas od času, ale mám to takhle a chci to tak mít.

Rady totiž nejsou řešením mých problému. Jsou odpovědí na můj problém z pozice toho kdo mi radu dává, co by udělal on v mojí situaci. Což abych byla úplně upřímná, nepotřebuju slyšet.

Co v tyhle chvíli potřebuju je poslouchat sebe a mít bezpečný místo, kde si moje starosti někdo vyslechne, ale nebude je soudit, hodnotit nebo na ně negativně reagovat. Bude mi oporou v tom co chci, i když s tím možná nesouhlasí. Možná kdybych tenhle prostor měla tak se mi vrací líp. Možná kdybych tenhle prostor měla tak ho nehledám (a nacházím) na druhý straně světa. Ale možná se díky tomu učím jak poslouchat sebe a být oporou sama sobě když to potřebuju.

Není to vždycky lehký a posledních pár dní vůbec ne. Taky si uvědomuju, že na to být sama nemusím a že jsou situace kdy si můžu říct o pomoc (jó to se stále učím).

Paradoxně jsem se bála odjet sama, protože se budu muset spolehnout jen sama na sebe. Možná mě ten pocit straší, protože sama se cítím tady.

        K.

//

Back to reality, if it is even possible 100 %. I left a big part of myself on another continent. And now I am here, don't know what I am, who I am or what I want. The experience changed a lot of things inside me, to be honest. At the same time, I know why I came back and I am excited (and scared at the same time) about the things that await me.

But it doesn't change the fact that I'm not comfortable here. Paradoxically, I don't feel like I belong here (not for the first time). That I don't feel at home here.

I feel like no one understands me. This is probably logical because no one can perceive how I feel. After all, no one has experienced it with me. So no one even tries to comprehend how difficult it is to return. Because I'm returning to a place that doesn't seem to have changed at all. And from which - to be completely honest - I have run away several times already. However, the feelings after getting back are alike every time. This is not my place. I don’t want to stay here.

I know it's hard to empathize with this situation, especially if you've never experienced it, but I feel like an alien in my own town. Even among my own people. I feel that I can't communicate at all on topics that I used to have. That my body is here but my mind is not. I can't connect back to who I was before. Because I am not who I was before.

I'm missing a lot of things here. And when I say things, I mean the understanding, connection, peace of mind, emotional support, the feeling that nothing is impossible, that the answer to any crazy idea is  - Let's do it or Why not - instead of being discouraged with - You should do this or How exactly do you want to do that. And maybe because I want to keep this "everything is possible" feeling, I don't feel good here. Because everyone undermines it. Instead of looking for solutions to things, they only look for excuses why things shouldn’t work out.

I want to do it my way, not that I often know what I'm doing, but somehow it works for me. I follow my inner voice. And to be honest, sometimes even I don't know where it leads me, but I believe that it will lead me better than any advice from someone else.

Because I don't want advice. I didn't even ask for it. But it always follows the question of What I'm going to do now and the answer that I don't know yet. I know it's not a conventional way of dealing with things, and I'm not saying that it doesn't stress me out from time to time, but that's the way I want to do it.

The advice is not the solution to my problem. It is the answer to my problem from the position of the one giving me advice, what they would do in my situation. Which, to be completely honest, I don't need to hear.

What I need right now is to listen to myself and have a safe place where I can talk to someone about it. Someone who is going to listen to my concerns, but don’t judge, evaluate or react negatively to them. They will support me in what I want, even if they may not agree with it. Maybe if I had this space, it would make coming back easier. Maybe if I had this space, I wouldn't look for it (and find it) on the other side of the world. But maybe due to all of this, I am learning to listen to myself and be my own support when I need it.

It's not always easy, it hasn't been easy these past few days especially. I realize that I don't have to be alone and that there are situations when I can ask for help (yes, I'm still learning that).

Paradoxically, I was afraid to travel alone, that I would be dealing with things on my own. Maybe the feeling chasing me because I feel alone here.

K.