Milá malá Kájo // Dear younger me

Dneska na mě vyskočila vzpomínka na facebooku. 11 let od fotky, kterou jsem tehdy považovala za vrchol svýho facebooku (takovej oldschool Instagram, pozn. redakce), a já si vždyčky s fotkou uvědomím jak se toho uvnitř mě, hrozně moc změnilo.

Protože toho koho vidím na fotce, bych nejradši obejmula a řekla jí, že všechno bude dobrý. Protože vím jak jsem se cítila. A díky Bohu (obrazně, protože je to hlavně moje zásluha) je to úplně jiná holka, než která tohle píše. 

Nebyla jsem nikdy moc oblíbená, byla jsem tichá, stydlivá a bála jsem se projevit. Neměla jsem sebevědomí, připadala si ošklivá, obličej plný akné, moc hubená, plochá, neatraktivní, nezajímavá a uvnitř jsem byla vlastně hrozně ustrašená. Měla jsem pocit, že nikam nepatřím, nikdo mě nemá rád a nikdo mě ani takovouhle mít přece rád nemůže. Vždyť já jsem se nesnášela.

Běhá mi mráz po zádech, když to píšu, protože si asi až teď uvědomuju, jak to moje nastavení bylo celý od základů špatně. Jak jsem věděla, že to tak nechci, ale nevím co s tím mám udělat. A automaticky jsem hledala vnější validaci na spousty místech.

Jedna z nich souvisí i s touhle fotkou. Chtěla jsem mít hezkou fotku, na který se sama sobě líbím, protože se pak možná budu líbit i ostatním. Jasně, že s naskakujícím počtem lajků mi bylo líp. Zdánlivě. Měla jsem počitatelný množství uznání, který jsem hledala. Ale to zalepilo ránu asi tak na deset minut (dneska už se tomu říká rychle dopamin). Jakmile jsem vyšla ven do reálnýho světa, nic se nezměnilo. Pořád jsem byla malý ustrašený koťátko. Paradoxně i když jsem ten obdiv začala dostávat i v realitě, nevěděla jsem jak s ním zacházet. Protože jsem mu stále nevěřila. 

Vzhledem k tomu, že jsem byla vždycky hubená a vysoká, často mi lidi říkali, že bych mohla dělat modelku. Což jsem potom určitou dobu i chtěla. Protože ta je krásná, obdivovaná, oblíbená a ještě za to dostává peníze, kdo by to nechtěl? Párkrát jsem to zkusila, ale bez úspěchu, což se na mým sebevědomí podepsalo snad ještě víc. Prakticky mi to jen potvrdilo to čemu o sobě věřím já a ještě to je něčí profesionální názor.

Teď už vím, že jsem se vyhnula kulce. Né vždy dostaneš to co chceš, ale dostaneš co potřebuješ. A já asi potřebovala ještě víc srazit, abych se mohla postavit na vlastní nohy. Abych to musela najít v sobě a nehledala to pořád někde venku.

Dneska mě lichotka, že mi to sluší sice potěší, ale vím, že to nevypovídá o tom kdo jsem. Že je to jenom slupka, na které konec konců nezáleží. Že je tam toho uvnitř mě mnohem víc za co jsem na sebe pyšná a co mě dělá mnou. A se vzhledem to má společného pomálu. Neříkám, že nejsou dny, kdy se necítím ve své kůži nebo že se někdy necítím, že bych mohla vypadat líp. Ale vím, že na tom nestojí moje osobnost a že jde o krátkodobé stavy (ahoj, pms) a bude zase líp.

Naopak mi mnohem víc záleží na tom co je uvnitř. Jak u sebe, tak u druhách lidí. Jak se dokáží radovat z maličkostí, jestli s nimi dokážu mít hluboké konverzace (velkej must have pro mě), jak se chovají k ostatním lidem, jestli se umějí sami sobě zasmát a najít v sobě občas to dítě co si umí hrát, jak reagují v nepříjemných situacích nebo jestli umí vyjadřovat emoce a mluvit o nich. Jakou z nich cítím energii. Jestli mám s nimi pocit, že si nemusím na nic hrát a můžu to být já, veselá i smutná. 

Takže, milá (nejen) malá Kájo, všechno bude dobrý, když kolem budou správný lidi a správná energie. A za tím ty si vždycky tak nějak podvědomě šla. Tak jen pokračuj.

K.

//

A memory jumped out at me today on Facebook. 11 years since the photo, which I then considered the highlight of my Facebook (such an old-school Instagram, editor's note), and I always realize with the photo how much has changed inside me.

Because I would love to hug the person I see in the photo and tell her that everything will be fine. Because I know how I felt. And thank God (figuratively, because it is mainly my merit) she is a completely different girl than the one who writes this.

I was never very popular, I was quiet, shy and afraid to express myself. I had no self-confidence, I felt ugly, my face was full of acne, my body was very thin, no boobs, unattractive, uninteresting and I was actually very scared inside. I had the feeling that I didn't belong anywhere, nobody liked me and nobody could like me like that anyway. After all, I hated myself.

I'm getting goosebumps as I write this because I'm probably only now realizing how fundamentally wrong setup in my head was. How I knew I didn't want it that way, but I don't know what to do about it. And I automatically looked for external validation in a lot of places.

One of them is also related to this photo. I wanted to have a nice photo in which I like myself because then maybe others will like me too. Of course, I felt better with the increasing number of likes. Seemingly. I had a countable amount of recognition that I was looking for. But it sealed the wound for about ten minutes (nowadays it's called fast dopamine). Once I stepped out into the real world, nothing changed. I was still a scared little kitten. Paradoxically, even though I started receiving that admiration in reality, I didn't know how to handle it. Because I still didn't believe it.

Since I was always skinny and tall, people often told me I could be a model. Which I wanted for a while. Because she's beautiful, admired, popular and gets paid for it, who wouldn't want that? I tried it a few times, but without success, which affected my self-confidence even more. Practically, it just confirmed what I believe about myself, and that's someone's professional opinion.

Now I know I dodged a bullet. You don't always get what you want, but you always get what you need. And I probably needed to be knocked down even more to be able to stand on my own two feet. So that I have to find it in myself and not always look for it somewhere outside.

Today, I'm flattered when somebody compliments me, but I know that it doesn't say anything about who I am. That it's just a shell that doesn't matter in the end. That there is much more inside me that I am proud of and that makes me who I am. And it has little to do with appearance. I'm not saying that there aren't days when I don't feel good in my skin or that sometimes I don't feel like I could look better. But I know that it's not my personality and that these are short-term conditions (hello, pms) and it will get better again.

Nowdays, I care much more about what is inside. Both with yourself and with other people. How they can be happy about little things, if I can have deep conversations with them (a big must have for me), how they treat other people, if they can laugh at themselves and sometimes find the child in them who can play, how they react in unpleasant situations or if they can express emotions and talk about them. What energy do I feel from them. If I feel with them that I can be me, both happy and sad.

So, dear (not only) younger me, everything will be fine if the right people and the right energy is around. And you've always subconsciously pursued that. So just keep going.