Jak poznáme, že jsme dospělí? // Am I an adult yet?

Vstup do dospělosti - oficiálně 18. narozeniny. Čekala jsem nějakou velkou změnu, ale ani z venku ani zevnitř se nic nestalo. V patnácti člověk aspoň dostal občanku, takže poznal, že se něco mění. V tomhle případě se nic viditelně nezměnilo. 

Co teda dělá dospělost dospělostí? 

Asi větší zodpovědnost sama za sebe. Formálně před zákonem, ale hlavně za svoje rozhodnutí, která bychom měli dělat za sebe a pro sebe. Ať už to v určitých fázích života znamená cokoliv. 

Musíme pochopit, že s rozhodnutími přichází odpovědnost. Odpovědnost za to, že jakkoliv se rozhodnu, ať už budu poslouchat sebe nebo ostatní, důsledky těchto rozhodnutí padnou na moji hlavu. A ono je to svazující a osvobozující zároveň.

„Každá volba s sebou nese důsledky. Jakmile se rozhodnete, musíte přijmout odpovědnost. Nemůžete uniknout následkům svých rozhodnutí, ať už se vám to líbí nebo ne.“ Roy T. Bennet

Pro někoho má rozhodnutí na základě cizí rady jednu obrovskou výhodu. Myslí si, že za něj je odpovědný někdo jiný. A když se něco nepovede, není nic jednoduššího než říct, že za to může ten, kdo mi to poradil. Ale následky nenese ON, nesu je JÁ. A můžu obviňovat koho chci, ale rozhodnout se podle cizí rady, bylo moje rozhodnutí. Takže kdo za to může?

„Přijmout plnou zodpovědnost za svůj život znamená, že se odmítáte vymlouvat nebo obviňovat ostatní za cokoli ve svém životě, z čeho nejste šťastní.“

Zjistila jsem taky jednu důležitou věc, kterou Vám nikdo neřekne. To že jsem dospělá neznamená, že vím co dělám. A to platí pro každého. 

Nikdo vlastně nevíme co děláme, protože nemůžeme vědět jak to dopadne. Tak proč se nerozhodnout podle sebe a podle toho co chci já? 

Neříkám, že je to lehký a někdy je těžký vůbec zjistit co to je, protože je to dost často čeho se nejvíc bojím. Ale pořád je to moje cesta a můj život. A i když to může znít děsivě a nedosažitelně, chce to krok za krokem zkoušet. Vždycky tu budou lidi, co to uvidí jinak a budou mi radit. Ale oni taky neví jak to dopadne a hlavně neví co chci já. Mluví ze svý zkušenosti, pocitů, možností a strachů. Ve skutečnosti nemluví o mně, ale o sobě. A co funguje pro ně, nemusí vyhovovat mně a co chci já nemusí být to správný pro ně. A je to tak v pořádku. Nebyl by svět trochu na hlavu, kdyby jsme všichni chtěli to samé?

Rodiče nám často dospělost taky nedělají lehčí, protože nás pořád vnímají jako děti. Asi nejsem jediná, kdo si v přítomnosti rodičů připadá jako kdyby byl znova na střední škole. Podobně jako nás nikdo neučí stát se dospělými, rodiče nikdo neučí jak nechat děti dospělými být. Není divu, že některé domorodé kmeny měli celé rituály spojené se vstupem do dospělosti, protože to opravdu není jen tak. 

Myslím, že být dospělým také znamená umět se postavit sám za sebe. Vytyčit si hranice a nechat všechno co není moje za němi. Nechtít se zavděčit a umět rozeznat co jsou moje pocity, přání a problémy a co se mě jednoduše netýká. Co si k sobě pustím a co ne. A to je obvykle nejtěžší s těmi nejbližšími. 

Dospělost s sebou nese nejen zodpovědnost za sebe sama a odpovědnost za svoje rozhodnutí, ale zároveň není univerzální návod jak být správným dospělým. Každý děláme co nejlíp umíme a je to cesta, kterou se teprve učíme. 

Ale ať už jsme jakkoliv dospělí a vyspělí, neměli bychom sebe a život brát moc vážně. Ono to totiž bere radost ze života. A já chci být sice rozumná a dospělá, ale taky si život užívat a nebát se ho. Zůstat dítětem v těch správných věcech. Ale to je zase jiné téma. 

K.

//

Entering adulthood - officially the 18th birthday (well, in the Czech Republic). I was expecting a big change, but nothing happened either from the outside or from the inside. When I was fifteen years old, at least I got an ID to know that something was changing. In this case, nothing has visibly happened.

So how do we know if we are an adult yet?

We have to take more responsibility for ourselves. Formally before the law, but mainly for our decisions, which we should make in our own will and for ourselves. Whatever that means at certain stages of life.

We must understand that with decisions comes responsibility. The responsibility is that whatever decisions I make, whether I listen to myself or others, the consequences of those decisions will fall on my head. And that is binding and liberating at the same time.

 "Every choice has consequences. Once you make a decision, you have to accept responsibility. You cannot escape the consequences of your decisions, whether you like it or not.” Roy T. Bennet

For some, making a decision based on someone else's advice has one huge advantage. He thinks that someone else is responsible for the decision. And when something doesn't work out, there's nothing easier than saying that the person who advised me is to blame. But HE doesn't bear the consequences, I bear them. And I can blame whoever I want, but making a decision based on someone else's advice was my decision. So who is to blame then?

"Accepting full responsibility for your life means that you refuse to make excuses or blame others for anything in your life that makes you unhappy."

I found out one important thing that no one will tell you. Just because I'm an adult doesn't mean I know what I'm doing. And that applies to everyone. 

None of us really know what we are doing, because we cannot know how it will turn out. So why don’t we decide for ourselves and for what we want?

I'm not saying it's easy, and sometimes it's hard to even figure out what it is because often it's what we fear the most. But it's still my way and my life. And even though it may sound scary and unattainable, you must try it step by step. There will always be people who will see things differently and give me advice. But they also don't know how it will turn out and, above all, they don't know what I want. They speak from their experiences, feelings, possibilities, and fears. They’re not really talking about me, they’re talking about themself. And what works for them may not suit me and what I want may not be right for them. And that's okay. Wouldn't the world be upside down if we all want the same thing?

Parents often do not make adulthood easier for us either, because they still perceive us as children. I'm probably not the only one who feels like I am back in high school when I talk to my parents sometimes. Just as no one teaches us how to become adults, no one teaches parents how to let their children be adults. It's no wonder that some indigenous tribes had entire rituals associated with entering adulthood because it really isn't that easy.

I think being an adult also means standing up for yourself. Draw boundaries and leave everything that is not mine behind them. Don’t want to be gratified and be able to discern what are my feelings, wishes, and problems and what simply does not concern me. This is usually the hardest with our loved ones.

Adulthood entails not only responsibility for oneself and responsibility for one's decision, but at the same time there is no universal guide on how to be a proper adult. We're all doing the best we can and we're still learning.

No matter how mature we are, we shouldn't take ourselves and life too seriously. It takes the joy out of life. And I want to be reasonable and mature but also to enjoy life and not be afraid of it. Staying a child in the right things. But that's another topic.

K.