Znáte takovou tu dětskou hru, jak dáváte správné tvary do správných otvorů? Mám pocit, jako kdybych dřív byla čtvereček a teď jsem kolečko. Kolečko, který se všichni snaží narvat do otvoru čtverečku a pak jsou na něj naštavaní, že už čtverečkem není. Kolečko, který je unavený pořád všem vysvětlovat, že je kolečko a že ho do čtverečku znova nikdo nenacpe. Kolečko, který musí nechat čtverečky čtverečkama a najít správný místo pro kolečka.
Nechat věci jít je pro mě těžký. A nechat část sebe za sebou, která mě formovala, ale už mi neslouží, je ještě těžší. Je to zvláštní pocit opuštění něčeho co vím, že mě omezuje s pocitem smutku. Protože i přes omezující pocit, je to pořád známý a svým způsobem bezpečný. Bezpečno, v kterým mi ale není příjemně. A momentálně zaplňuje prostor pro nový a lepší.
Jsem to já, která jsem byla a už jí nejsem.
Jsem to já, jakou mě znají ostatní a jakou mě chtějí mít.
Musela jsem jí být, abych byla tou co jsem teď.
Ale už taková být nechci.
Uvnitř mě probíhá hodně změn, který jsou navenek vidět málo. Často se projevují vymezením, nesouhlasem, hranicemi, jinou reakcí, než kterou bych udělala dřív. A já jsem s tím velmi v pohodě, ale moje okolí moc ne. Do mého okolí zapadá ta stará Kája, která přebírá cizí role, řeší životy za druhé a zachraňuje. A zapomíná přitom na sebe, protože by to bylo sobecký.
A jsem a chci být sobecká. Jen taková chci být v okolí, kde se tomu říká sebeláska a zdravé hranice. Kde to, že řeknu ne nebo udělám něco jinak, protože jsem vyrostla, nevyvolá konflikt, ale respekt. Kde mám prostor se projevit jako já a budu se citít bezpečně. Bezpečně a komfortně. Kde budu mluvit o tom co chci a dostanu podporu a né sražení na zem.
A abych mohla růst, musím staré já nechat za sebou. Rozloučit se s tím známým a omezujícím a otevřít se všemu co třeba ještě ani nevím. Nechat jít limity, názory, přesvědčení a strachy, který už nechci a často nejsou ani moje.
Říká se, že když květina neroste, změníš prostředí, ve kterém roste a né samotnou květinu. A já se ve svým známým a komfortním prostředí citím jako umírající květinka. Je čas najít si novou půdu.
K.
//
Do you know that child's game of putting the right shapes in the right holes? I feel like I used to be a square and now I'm a circle. A circle that everyone tries to fit into the square hole and then gets mad at for not being a square anymore. A circle that's tired of having to keep telling everyone that it's a circle and that it is never going to be the square again. A circle has to leave squares to squares and find the right place for the circles.
Letting things go is hard for me. And letting go of a part of myself that shaped me but no longer serves me is even harder. It's a strange feeling to leave something I know is limiting me with a feeling of sadness. Because even though it is limiting, it's still familiar and safe in a way. A safe place that I'm not comfortable in. And it's currently blocking the space for new and better things to come.
It's me who was and isn't anymore.
It's the me that others know and want me to be.
I had to be her to be who I am now.
But I don't want to be that person anymore.
There are a lot of changes going on inside me that are not visible on the outside. It manifests itself in demarcation, disapproval, boundaries, and a different reaction than I would have done in the past. And I'm very okay with that, but my environment is not so much. The old me would have taken on other people's roles, solved lives for others, and saved lives to fit into this environment. And forgetting about herself because that would be selfish.
And I am and I want to be selfish. But I want to be in a space where it's called self-love and healthy boundaries. Where saying no or doing something differently because I've grown up doesn't create conflict, it creates respect. Where I have the space to express myself and feel safe. Safe and comfortable. Where I can talk about what I want and be supported and not knocked down.
And to grow, I have to leave the old me behind. Say goodbye to the familiar and limiting, and open myself up to everything I may not even know yet. To leave behind blocks, opinions, beliefs, and fears that I don't want anymore and often aren't even mine.
They say that when a flower doesn't grow, you change the environment it grows in, not the flower. In my familiar and comfortable environment, I am feeling like a very fading flower. It's time to find new soil.
