Možná to nebylo o nás // Maybe it wasn't about us
Skočili jste někdy do něčeho, i přesto, že jste věděli, že to možná nedopadne, i když byste hodně chtěli? Byli jste tak odvážní, že i přesto, že to může a pravděpodobně bude bolet, stojí za to to zkusit? A měli všechnu víru světa, že to vyjde?
Já jo a nevyšlo to.
Ale nelituju jedinýho momentu. Lepší je milovat a ztratit, než nikdy nemilovat. I když to bylo jen na omezený čas, dalo mi to vlastně hrozně moc. Posunulo mě to jako člověka, protože ten kdo vedle mě v tu chvíli stál, byl člověk, kterého jsem v tu dobu potřebovala. A ukázal mi zase jiný vrstvy lásky, které jsem doteď nepoznala. Ale nevyšlo to. To neznamená, že ten vztah byl k ničemu. Každý vztah nás něčemu naučí.
Mám možná nepopulární názor, ale vím, že v životě se nám do srdce zapíše víc lidí než jeden. Neříkám, že nevěřím na lásku na celý život, ale věřím taky na lásku se záruční lhůtou, která možná nemá pokračovat.
A rozhodně není o nic jednodušší se přes ni přenést, protože kde je láska, tam je zranění. Ale to se dá zahojit. Občas truchlíme i nad věcmi, které víme, že je dobře, že odchází. Ale to že to víme, neznamená, že to nebolí. Procesem beznaděje si stejně musíme projít.
Můžeme být vděční za to, že se to stalo, můžeme na tom hledat všechno to dobrý, můžeme logicky chápat, že to má nějaký smysl a že by to nešlo, ale můžeme se u toho zároveň vztekat, brečet, křičet a protestovat. Ono se přes to dostat někdy znamená nejdřív trochu zešílet. Občas i když logicky něco víme, nevíme jak se přitom budeme cítit.
A zpracování toho co víme a cítíme je vlastně hrozně důležitý a je to proces. Uzdravování je proces. A nemyslím si, že nám s tím dokáže pomoct někdo jiný. Je to naše vnitřní práce se přes všechny ty pocity a emoce dostat. Protože oni se dříve nebo později objeví.
Můžu dělat jakkoliv silnou a většinu dne stát ve svý síle a vědět, že to zvládám a pak se stane moment, co mi toho člověka připomene a připadám si jako na začátku. Ale nejsem. To si musím pořád připomínat. Asi nejsem ani na konci, ale jsem v procesu. Uzdravuju svoje srdce, i když to občas tak nevypadá nebo se tak vůbec necítím. Už jen to, že si všechny ty pocity dovoluju prožít, tak se uzdravuju. Je to neviditelnej a často nevděčnej proces, ale vím, že se jednoho dne probudím a bude mi dobře. Bude to jen hezká vzpomínka na někoho, kdo mě v životě nasměroval, aniž by o tom možná věděl.
Možná to nakonec nebylo tak o nás dvou jako o tom co si máme předat. Nebylo to navždy, ale bylo to pravý a to je to na čem záleží. Pořád to bolí, ale až to přebolí, bude to vzpomínka plná jenom lásky. Tak si to chci pamatovat.
K.
//
Have you ever jumped into something even though you knew it might not work out, even though you really wanted to? Have you been so brave that even though it may and probably will hurt, it's worth a try? And had all the faith in the world that it would work?
I did, and it didn't work out.
But I don't regret a single moment. It's better to have loved and lost than never to have loved at all. Even if it was only for a limited time, it actually gave me a lot. It shifted me as a person because who was standing next to me at that moment was the person I needed at that time. And he showed me other layers of love that I hadn't known before. But it didn't work out. That doesn't mean the relationship was useless. Every relationship teaches us something.
I may have an unpopular opinion, but I know that more than one person in life will make their mark on our hearts. I'm not saying that I don't believe in love for life, but I also believe in love that may not last.
And it certainly doesn't make it any easier to move past it, because where love exists, there is hurt. But it can be healed. Sometimes we mourn things we know it’s good that are going away. But just because we know, that doesn't mean it doesn't hurt. We have to go through the process of despair anyway.
We can be grateful that it happened, look for all the good in it, and logically understand that it makes sense and couldn't have lasted, but we can also rage, cry, scream, and protest. Sometimes getting over it means going a little crazy first. Sometimes, even when we know something logically, we don't know how we will feel about it.
And processing what we know and feel is actually terribly important. Healing is a process. And I don't think anyone else can help us with that. It's our inner work to get through all those feelings and emotions. Because sooner or later they're gonna come up.
I can stand in my strength most of the day and know that I can do it, and then a moment happens that reminds me of that person and I feel like at the beginning. But I'm not. I have to keep reminding myself of that. I'm probably not even at the end, but I'm in the process. I'm healing my heart, even if sometimes it doesn't feel like it at all. Just by allowing myself to experience all those feelings, I'm healing. It's an invisible and often ungrateful process, but I know that one day I will wake up and feel better. It will just be a nice memory of someone who directed me in my life without perhaps knowing it.
Maybe in the end it wasn't so much about us as it was about what we had to pass on to each other. It wasn't forever, but it was real and that's what matters. It still hurts, but when it's over, it'll be a memory filled with nothing but love. That’s how I wanna remember it.
