Najít klid uprostřed bouře // Find peace in the middle of the storm
Klid byl pro mě vždycky tak trochu životním cílem. Vlastně odjakživa jsem si tak nějak přála cítit klid, i když pro to nebyli ideální podmínky, né vždy jsou. Řekla bych, že jsem vyrostla v chaosu, doma nás vždycky bylo hodně, hodně se u nás mluví a hodně se skáče do řeči, málo se odpočívá a málo se poslouchá obecně. Nějaká část mě je na chaos zvyklá a vyhledává ho. Ale jen v určité formě.
Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že jsem introvert a pořád si myslím, že z velké části jsem. Energii rozhodně dobíjím spíše ze svojí samoty než ze společenských akcí. Ale čím jsem starší, tak si uvědomuju jak moc potřebuju lidi kolem sebe. A není to o kvantitě, ale o kvalitě. Nepotřebuju kolem sebe davy lidí, to upřímně spíš nevyhledávám, ale pár lidí s kterými si můžu povídat o všem co mě napadne a můžu být sama sebou (nechceme to tak všichni?). S těmi totiž přichází i ten klid a bezpečí. Cítit v sobě klid je pro mě jednou z věcí jak poznám, že jdu správně, i když to není jednoduchý.
Píšu tyhle řádky ze svojí dočasný postele v Jižní Karolíně z domu kde bydlím s 20 lidmi. Jsme na nejmíň tři dny zavření společně v poměrně malém prostoru, protože je venku tropická bouře a skoro nepřetržitě prší. Není kam utéct. Když potřebuju načerpat energii a dát sama sebe do klidu, obvykle chodím na pláž, abych byla chvíli jen sama se sebou a svýma myšlenkami, když mě něco trápí. A to teď nejde.
A je to pro mě výzva. Myslela jsem, že vím jak se sebou pracovat v případě, že mi prostě dojde energie, jsem nevrlá a ten klid v sobě necítím. Ale abych byla upřímná, v tuhle chvíli je toho na mě víc než v určitých chvílích dokážu unést a špatně se mi to koriguje. Nejvíc to odnáší moji nejbližší a já se pak radši izoluju úplně ať nejsem na někoho nepříjemná, což taky není dokonalý řešení.
Uvědomila jsem si ale teď jednu důležitou věc. Né vždy jsou podmínky ideální a fungovat musím dál. A radši bych fungovala v klidu než byla nepříjemná na okolí, protože tak jsem nepříjemná i sama sobě. Asi to není o těch podmínkách jako o tom, jestli víme, že ten klid máme v sobě a jak se k němu navrátit. Co ten klid dokáže do duše a těla vrátit. Normálně to vím, ale teď se podmínky změnily a já na ně musím reagovat. Stejně jako se teď mění spousta věcí v mým životě.
Jedna z věcí co mě navrací zpátky k sobě je psaní, proto tohle píšu. Často si musím urovnat myšlenky, napsat je sem, do deníku nebo je někomu říct, zverbalizovat je. To je moje osobní forma terapie a pak je mi líp.
Není lehký najít klid uprostřed bouřky. Doslova. Ale jde to. Jen to chce najít nový způsoby, když ty staré nejdou použít nebo přestanou stačit. A najít klid v bouřce, v sobě, v životě je můj ultimátní životní cíl. A každá bouřka jednou přejde.
K.
//
Peace has always been 'a life goal for me. Actually, I've always wanted to feel peace, even when conditions weren't ideal for it, they not always are. I would say that I grew up in chaos, there was always a lot of people around, a lot of talking, not much time for rest, and little listening in general. Some part of me is used to the chaos and seeks it out. But only in some form.
When I was younger, I thought I was an introvert and I still think I am for the most part. I definitely get my energy from my solitude rather than social events. But the older I get, I realize how much I need people around me. And it's not about quantity, it's about quality. I don't need crowds of people around me, I don't seek that out, but a few people I can talk to about anything that comes to mind and I can be myself with (don't we all want that?). Because with them comes peace and security. Feeling at peace within myself is one of the ways I know I'm doing the right thing, even if it's not easy.
And it's a challenge for me. I thought I knew how to work with myself in case I just ran out of energy, I was grumpy and I didn't feel calm inside. But to be honest, it's more than I can handle at the moment and I'm having a hard time balancing it. My loved ones take it the hardest and then I prefer to isolate myself completely so I'm not annoying anyone, which isn't a perfect solution either.
But I've realized one important thing now. Conditions are not always ideal and I have to keep going. And I'd rather function in peace than be annoying to those around me because I'm annoying to myself too. I guess it's not about the conditions as much as it is about knowing that we have that peace within us and how to return to it. What can bring that peace back into the mind and body. Normally I know that, but now the conditions have changed and I have to adapt to them. Just like a lot of things in my life are changing now.
One of the things that brings me back to myself is writing, which is why I'm writing this. Often I need to sort out my thoughts, write them here, in a journal, or tell them to someone, verbalize them. It's my personal form of therapy and it makes me feel better.
It's not easy to find calm in the middle of a storm. Literally. But it's possible. It's just about finding new ways when the old ones don't work or stop working. And finding calm in the storm, in myself, in life is my ultimate life goal. And every storm will pass someday.
