Vybalancovat energii // Balance my energy
To že je něco zábava neznamená, že to není náročný a že nás to neunavuje. To že máme nabitý kalendář od rána do večera neznamená, že jsme produktivní. A rozhodně to, že jsme pořád zaneprázdnění neznamená, že jsme konečně dost dobří. Protože to nám ani práce 24/7 nezaručí, i když si to podvědomě myslíme.
Myslím, že je normální, že když na sebe dlouhodobě tlačíme a vyčerpáváme se, někde se to projeví. Únava, která nás zpomaluje a my jsme na sebe pa ještě přísnější. Nemáme z ničeho radost, jsme nepříjemní na naše okolí, vytočí nás kdejaká prkotina nebo si bereme věci moc osobně. Někdy se nemusí dít velký změny v životě a stačí, že jsme vyčerpaní a má to na nás velký dopad. Maličkosti, které byste jindy s přehledem přešli se nakupí a dostávají nás do otáček. Jsme vlastně pořád ve stresu, protože tělo je ve stresu. Je to takovej začarovanej kruh.
Není to normální.
Když nemáme dostatek energie nejde pořádně žít. Nejde si užívat života, když nemáte energii ani na jeho normální fungování.
Život není jen o tom, že jedete dvakrát za rok na dovolenou, utečete z reality a neumíte si užívat běžný dny. Život je o tom užívat si i svoje běžný dny, v tom je právě to kouzlo. A neříkám, že jsem v tom perfektní (hah, momentálně spíš naopak), ale v takových chvílích se snažím být na sebe hodná, a do každého dne si ty malý věci co mi dělají radost přidat. Ať je to třeba ranní meditace nebo káva, kterou si vypiju v klidu a vědomě.
Myslím, že podzimní deprese nejsou z podzimu, ale z toho, že se fixujeme na to, že nejlepší už máme letos za sebou, protože léto skončilo. Protože v létě jedeme na plný plyn, abychom toho stihli co nejvíc, abychom si užili všechny možnosti, co se nám naskytnou a na podzim máme vybitý baterky.
Nebo aspoň takhle já se cítím teď. Léto bylo skvělý, užitý, ale i náročný. 4 měsíce fyzický práce, hodně zážitků, málo spánku, čas s lidmi většinu dne a jako člověk co potřebuje čas sama pro sebe jsem občas cítila, že ho nutně zase potřebuju. Taky jsem si pár hodin v týdnu takovej čas snažila dopřát a můžu říct, že to byl life-changer. A teď se cítím unavenější, potřebuju víc odpočívat a víc se věnovat sama sobě. Protože jsem tomu poslední dva měsíce moc nedala. Respektive né v tom introvertním slova smyslu, byla jsem v tý svojí extrovertní fázi, kterou jsem si užívala, ale nedosytila mě dostatečně.
Cítím to na těle, cítím to na mysli, že potřebuju zpomalit. A automaticky mi tam naskakuje, že nemůžu přece. Že takhle se to nedělá, že odpočinek si musím zasloužit. Nemusím. Je potřeba. Stejně jako musíme nechat vychladnout motor po tom co se přehřeje, tak stejně tak potřebujeme odpočívat. A myslím, že podzim je na to ideální.
Jsem na sebe milejší od doby co mě zdravotně sundal covid. Což jsem vůbec nečekala, ale asi se tomu zpětně nedivím. Bylo mi 25, cítila jsem se dobře, chodila do školy, k tomu pracovala, nesměla jsem nikde chybět, málo spala, byla tu pro druhý víc než pro sebe, snažila se v každý volný chvíli cestovat, užívat si život, taky jsem měla zlomený srdce a chtěla jsem tu bolavou část přeskočit a nedovolovala si ty emoce ze sebe dostat. Celý to tu vyjmenovávám, protože si myslím, že to všechno mělo vliv na to, jak jsem celý covid prošla. 10 dní jsem nebyla schopná se zvednout z postele a měla z ničeho nic arytmie srdce, který mě i probouzely. Cítila jsem se po celém dni v posteli, když jsem se vzbudila zpocená, jak po uběhnutí maratonu. Abych to zkrátila, covid se mi usadil na srdci a následky jsou tam doteď, což byl pro mě docela šok a chvíli mi trvalo to zpracovat.
Bylo mi doporučený odpočívat, když se na to cítím, spát když potřebuju, nepít alkohol, nepít kávu a necvičit, s tím, že to odezní samo během 2 let. Na ultrazvuku je to patrný doteď, ještě to neodeznělo úplně, ale už funguju normálně. Jen už pro mě spánek nebo odpočinek není sprostý slovo.
Od tý doby se víc poslouchám. Víc balancuju a vyrovnávám, protože věřím, že když se nezastavíte vy dokud můžete, zastavíte se až přijde nemoc. Myslím, že jsem ze všeho byla oslabená a covid toho jenom využil.
Myslím, že jsme tak naučený na krátkodobý řešení, pilulky na bolest, instantní potěšení, levný dopamin nebo okamžitý doručení, že když se máme něčemu věnovat dlouhodobě bez viditelných výsledků, přijde nám to jako ztráta času. Taky si myslím, že podceňujeme některý symptomy toho, že jsme vyčerpaní (protože tak to mají všichni) - třeba podrážděnost, chronický stres nebo nespavost. Nic z toho není přirozenej stav, i když my ho za přirozenej považujeme, protože ho žijeme dlouhodobě nebo ani nevíme co je žít něco jinýho.
Nejsme nevyčerpatelnej stroj. Energii vydáváme a musíme jí někde taky načerpat, aby jsme mohli plnohodnotně fungovat.
Neříkám, že nemůžeme být chvíli vystresovaní nebo vyčerpaní, ale musíme si všimnout, že to tak je a chtít s tím něco dělat. Jasně, že nemáme pořád dost energii na všechno, ale dlouhodobě se nám to může pěkně nevyplatit. Myslím si taky, že život je o tom se do tý rovnováhy tak nějak pořád vracet. A je lepší dělat malé věci každý den, než čelit vyhoření, protože jste byli příliš zaneprázdněni si všímat jak se cítíme. Protože vyčerpání už je za hranicí a nedostanete se z něj za pár dní.
A myslím, že nejudržitelnější jsou právě ty malý každodenní věci. Jít do postele o hodinu dřív místo koukání na Netflix, otevřít knížku místo instagramu, sednout si ke kávě a koukat chvíli do blba, sníst si jídlo v klidu v sedě u stolu. A asi úplně nejdůležitější, nebičovat se za to, že jsem se zastavila. Je to produktivní, jen to v tu chvíli není vidět.
Schválně, kolik minut/hodin týdně věnujete čerpání energie místo jejího vydávání?
K.
//
Just because something is fun doesn't mean it's not challenging or it is not tiring. Just because we have a busy calendar from morning to night doesn't mean we're productive. And certainly being busy all the time doesn't mean we're finally good enough. Because even working 24/7 doesn't guarantee that, even if we subconsciously think it does.
I think it's normal that when we push ourselves for a long time and exhaust ourselves, it shows up somewhere. Fatigue that slows us down and we get even harder on ourselves. We don't enjoy anything, we're unpleasant to those around us, we get annoyed by any little thing or take things too personally. Sometimes big changes in our lives don't have to happen and we are just exhausted and it has a big impact on us. Little things that you would otherwise pass over with ease get bought up and get us in gear. We're actually stressed all the time because the body is stressed. It's a vicious cycle.
It is not normal.
If we don't have enough energy, we can't live properly. It is impossible to enjoy life when you don't have the energy even to function normally.
Life isn't just about going on vacation twice a year, escaping from reality and not being able to enjoy your normal days. Life is about enjoying your ordinary days too, that's the magic. And I'm not saying I'm perfect at it (hah, more the opposite at the moment), but I try to be kind to myself in those moments, and add the little things that make me happy to each day. Whether it's my morning meditation or the coffee I drink quietly and mindfully.
I think the fall depressions aren't from fall, but from fixating on the fact that the best is over this year because summer is over. Because we go full throttle in the summer to get as much done as we can, to enjoy all the opportunities that come our way, and our batteries are dead for the fall.
Or at least that's how I feel now. The summer was great, enjoyable, but also challenging. 4 months of physical labor, lots of adventures, little sleep, time with people most of the day, and as someone who needs time to myself, I sometimes felt like I desperately needed it again. I also tried to give myself a few hours a week of that time and I can say it was a life-changer. And now I feel more tired, I need more rest and more time to myself. Because I haven't given it much of a chance the last two months. Or not in the introverted sense, I was in my extroverted phase, which I enjoyed, but it didn't recharge me enough.
I can feel it in my body, I can feel it in my mind, I need to slow down. And it just automatically pops in my head that I can't. That this is not the way to do it, that I have to earn my rest. I don't have to. It's necessary. Just like we need to let the engine cool down after it overheats, we need to rest. And I think autumn is the perfect time for that.
I've been nicer to myself since I had covid which shot me down. Which I didn't expect, but I guess in retrospect I'm not surprised. I was 25, feeling good, going to school, working on top of that, had to be in every party and event, not sleeping enough, being there for others more than myself, trying to travel in every spare moment, enjoying life, also heartbroken and wanting to skip the painful part and not letting those emotions get out of me. I'm listing all of this because I think it all had an effect on how I got through the whole covid. For 10 days I was unable to get out of bed and had heart arrhythmias out of the blue, which also woke me up. I felt like I had run a marathon when I woke up sweaty after being in bed all day. To make a long story short, the covid settled on my heart and the after effects are still there today, which was quite a shock and took me a while to process.
I was advised to rest when I feel like it, sleep when I need to, not drink alcohol, not drink coffee and not exercise, with the understanding that it would go away on its own within 2 years. It's still evident on the ultrasound, it hasn't gone away completely, but I'm functioning normally. Sleep or rest just isn't a dirty word for me anymore.
I've been listening to myself more since then. I'm balancing more because I believe that if you don't stop while you can, you will when the illness comes. I think I was weakened from everything and covid just took advantage of that.
I think we're so used to short-term solutions, pain pills, instant gratification, cheap dopamine or instant delivery, that to pursue something long-term without visible results seems like a waste of time. I also think we underestimate some of the symptoms of being exhausted (because everyone does) - like irritability, chronic stress, or insomnia. These are not natural state, even though we consider them natural because we've been living them for a long time or don't even know what it's like to live something else.
We are not an inexhaustible machine. We expend energy and we have to draw it from somewhere too in order to function fully.
I'm not saying that we can't be stressed or exhausted for a while, but we have to notice that it's there and want to do something about it. Sure, we don't have enough energy for everything all the time, but in the long run it can backfire pretty badly. I also think life is about kind of always coming back to that balance. And it's better to do the little things every day than face burnout because you were too busy noticing how we feel. Because the exhaustion is past the edge and you're not going to get over it in a few days.
And I think it's the little everyday things that are the most sustainable. Going to bed an hour earlier instead of watching Netflix, opening a book instead of instagram, sitting down with a coffee and looking at the crap for a while, eating a meal in peace sitting at the table. And probably most importantly, not beating myself up for stopping. It's productive, it's just not visible at the time.
I mean, how many minutes/hours a week do you spend pumping energy instead of expending it?
K.
//
